Zrada u Falkirku
V listopadu 1297 se William Wallace vydal v čele vojska na jih. Nesetkal se prakticky s žádným odporem, pokud ano, zlomil ho. Nájezd zasáhl až do severoanglických hrabství Northumberland a Cumberland. Po návratu do Skotska byl v zimě téhož roku pasován na rytíře a obdržel titul „strážce království“. Někteří velmožové však nesli nadřazenost neurozeného muže velmi těžce.
V březnu následujícího roku se vrátil do Anglie král Edward I., který ve Francii uzavřel s králem Filipem IV. Sličným roční příměří. Dost na to, aby si uvolnil ruce pro skotskou věc. Již v červnu měl v Roxburghu připravenu obrovskou invazní armádu. Dvě tisícovky obrněných jezdců, 10 900 Velšanů, převážně lučištníků a 14 800 anglických pěšáků. Armáda zamířila k Edinburghu, cestou plenila a snažila se Wallace přimět k otevřenému střetu. Ten však otevřený boj nechtěl. Nečekaně pro Angličany, kteří netušili, že je Wallace nedaleko, k němu došlo u Falkirku 22. července 1298. Zde se Wallace ve svahu, s lesem za zády a mokřinou v nížině opevnil. Rozdělil vojsko do čtyř schiltronů, před nimiž ještě nechal vybudovat palisádu a mezi ně umístil lučištníky. Za formací pěchoty zaujala místo šlechtická jízda.
Edwardova armáda dorazila na místo střetu unavená a kvůli problémům se zásobováním i hladová. Edward za daných okolností střet odmítal, ale nakonec vyhověl baronům, kteří po obtížích tažení po konfliktu toužili. Anglická jízda, která nemohla čelně, podnikla obchvat na křídlech. Blízká hrozba zřejmě nestála za to jízdě skotských baronů, kteří z boje utekli. Ti, kteří zůstali, bojovali bez koní. Wallace zůstal s pěchotou sám. Bez ochrany jízdy byli zlikvidováni skotští lučištníci. Poté nastoupili Edwardovi velšští lučištníci a postupně těžce zdecimovali nekryté schiltrony. Ty pak již nebyly pro anglickou jízdu soupeřem. Wallace s malou skupinou z boje vyvázl a skryl se v lesích. Taktika součinnosti jízdy a lučištníků, která se velkolepě zrodila v bitvě u Hastings roku 1066, slavila opět úspěch. Jediný výraznější úspěch v celém Edwardově tažení, neboť Skotové se odevšad stáhli a uplatňovali důsledně taktiku spálené země.
Je třeba zdůraznit, vzhledem k filmové interpretaci, že Irové Skoty v bitvě u Falkirku neposílili, žádné ohnivé pasti se v bitvě nekonaly a především to, že Robert Bruce nebyl žádný zrádce, který by bojoval po boku anglického krále proti Wallaceovi. Stejně tak ani roku 1314 nepřišel složit anglickému králi slib věrnosti, jak se praví v závěru filmu. Tou dobou již Bruce vyhnal Angličany téměř z celého Skotska a u Bannockburnu si na Angličany počkal, aby je definitivně zlomil.
Po bitvě u Falkirku se William Wallace vzdal titulu „strážce království“ ve prospěch mladého Roberta Bruce z Carricku a Johna Comyna z Badenochu, aby na kontinentě sháněl podporu proti králi Edwardovi. Roku 1299 Wallace přijíždí do Francie, kde se setkává s králem Filipem IV. a žádá ho o pomoc. Bohužel, mezi Anglií a Francií ještě stále trvá uzavřené příměří. Filip IV. však vydává Wallaceovi list, který mu má zaručit ochranu na cestě do Říma a zároveň přikazuje tamním francouzským vyslancům, aby Wallaceovi pomohli. Tento list je druhým dochovaným dokumentem přímo spojeným s Wallacem. V Římě byl Sir William o něco úspěšnější, papež Bonifác VIII. mu projevil své sympatie a zaslal anglickému králi dopis, v němž žádal o mír se Skoty. O to však Edward I. nestál, naopak na Wallace vypsal odměnu 300 stříbrných marek.
Další zprávy o aktivitách Sira Williama Wallace nemáme. Někdy během let 1303 či 1304 se Wallace vrátil zpět do Skotska se záměrem pokračovat v boji, příliš se mu ale nedařilo. Také politika mnoha jeho starých přívrženců z řad šlechty se změnila. Na Williama Wallace čekala další zrada a smrt.
