Záhada svatého grálu
Skotsko a svatý grál? Jistě, vypráví se o něm v souvislosti se záhadami Rosslynské kaple a vztahuje se i k legendárnímu králi Artušovi, jehož historický předobraz má nepochybný vztah ke Skotsku. Co byl ale onen svatý grál, hledaný už od dob křížových výprav?
Co si představit pod pojmem svatý grál, nikdo přesně neví. Mnozí jej považují za kalich či misku, z nichž Kristus pil při poslední večeři. Další se domnívají, že jde o magický krystal nebo pokrevní linii Ježíše Krista a logické je i přesvědčení, že grál je ve skutečnosti kouzelný kotel z keltských mýtů. Významnou roli hraje svatý grál také v epickém cyklu o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu.
Grál představuje nedostižitelný kouzelný předmět, který dává věčné mládí, štěstí i nekonečné množství jídla. Zároveň představuje velké tajemství. Nejen tím, co představuje, ale i tím, čím vlastně je. Svatý grál nebyl původně vůbec součástí příběhů o králi Artušovi. V podobě nádoby na hostině se poprvé objevuje v rytířské romanci o Percevalovi z 2. poloviny 12. století z pera Chrétiena de Troyes. Od té doby začal hrát svatý grál důležitou úlohu v legendách o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu, kteří za ním putovali. Toto putování je nádherným obrazotvorným vyjádřením středověké snahy po odhalení tajemství tvoření a práce s hmotou, jež se promítlo do vzniku úžasných staveb, jakými jsou středověké katedrály. Snaha odhalit tajemství dávných stavitelů byla stejně silná jako vytržení Jeruzaléma z rukou bezvěrců během křížových výprav.
Symbolem svatého grálu je také růže. Ta stejná růže, kterou nacházíme v nesčetném množství na stropě tajemstvím a hádankami zahalené Rosslynské kaple, společně s hvězdami, Sluncem, Měsícem a také tváří Krista, který žehná co jiného, než svatý grál. Zakladatel kaple sir William St. Clair totiž kromě zhmotnělé ideje nebeského Jeruzaléma, vytvořil v podobě Rosslynské kaple také kapli grálu, symbol tajného vědění.
Mnohem dříve než za grálem se král Artuš vypravil za magickým kotlem, jedním z oněch čarovných předmětů, které mají svou nezastupitelnou úlohu v keltských, zejména irských mýtech. Velšský bard Taliesin vyslal již v 6. století v básni Kořist z Annwfnu proslulého vojevůdce Artuše a jeho bojovníky za magickým kotlem, který odměňuje i trestá. Vaří jídlo pouze odvážným, zbabělcům nikdy. Příběh o hledání, nejen kotle, ale hlavně toho, co má člověk uvnitř, představoval ideální základ pro pozdější vystavění příběhu o putování za grálem.
Významnou úlohu v příběhu o grálu hraje vedle krále Artuše také Josef z Arimatie, tajný Ježíšův učedník, jenž měl s pohárem, který Ježíš použil při poslední večeři, odcestovat do římské Británie. Zde se usadil v Glastonbury v jihozápadní Anglii. Právě zde měl grál uschovat. Shodou okolností právě v místě, kde měl být pohřben Artuš. Krásně vymyšlené. Ovšem až ve 12. století Robertem de Boron a k dokonalosti dovedené v 15. století Thomasem Malorym. Představa Ježíšova kalichu inspirovala i španělské historiky Margaritu Torres a José Miguela Ortegu del Rio k podrobnému bádání, na jehož konci oznámili překvapivý objev. V Bazilice sv. Isidora v severošpanělském Leonu identifikovali svatý grál, tedy pohár z Kristovy poslední večeře. Předmět z doby kolem přelomu letopočtů se do Španělska dostal v 11. století z Jeruzaléma přes Káhiru jako dar emíra. Pohár je vyroben z onyxu, achátu a zlata, což zrovna neodpovídá poháru tesaře. Ano, pohár je autentický, nikoliv však grál, který představuje zejména duchovní symbol.