Za krále a za vlast: Povstání markýze z Montrose

Když se stal skotský král Jakub VI. také králem Anglie, nikdy neztratil kontakt se Skotskem. Ne tak ale jeho syn a nástupce Karel I., jemuž bylo Skotsko cizí a sám byl pro Skoty cizincem, více Angličanem než Skotem. Karel zdědil po svém otci nezlomnou víru v božský původ královské moci a nepokrytě to dával najevo. Opovrhoval parlamentem a nepovažoval za nutné jej svolat. Přiměla ho k tomu až kritická situace ve Skotsku, kterou způsobil svým přezíravým a povýšeným chováním. Celých osm let také trvalo, než se Karel I. vypravil do Skotska, aby si na hlavu posadil skotskou korunu.

Karel I. od počátku projevoval naprostou necitlivost ke skotským záležitostem. Skotům, kteří se většinově staly protestanty (covenanteři) se pokoušel vnutit anglikánskou víru a zbytečně zasahoval do pravomocí skotského parlamentu, což vyústilo v otevřený, především náboženský spor mezi reformovanou presbyteriánskou církví Skotů (kirk) a anglikánskou církví, ovládanou biskupy. V důsledku Karlovy politiky a jeho zásahů vypukly ve Skotsku tzv. biskupské války, první z řady konfliktů, sužujících Británii téměř po zbytek 17. století. Urovnat spor mírovou cestou nebylo možné, a tak Karel roku 1639 poslal do Skotska anglickou armádu. Avšak ta královo očekávání nesplnila a byla v bitvě u Brig of Dee poražena zkušeným skotským vojskem, v jehož řadách bylo mnoho veteránů z evropských bojišť. O vítězství se tehdy zasloužil také James Graham, 5. hrabě z Montrose, jenž se měl vlivem událostí v Anglii brzy ocitnout na králově straně.

Kolbiště sporu ovládli Skotové a začali udávat tón událostem na celém ostrově. Svolali skotský parlament a zbavili krále státních pravomocí. Tím vláda přešla do rukou stavů, ovšem s vyloučením duchovenstva, tedy biskupů. Bez váhání pak vpadla skotská armáda do severní Anglie, což krále přimělo, aby po dlouhých jedenácti letech svolal anglický parlament. Důvod? Potřeboval peníze k vyplacení invazního vojska s nadějí, že tím získá čas k vlastnímu protiútoku.

Karlova absolutistická vláda, okázalé přehlížení parlamentu a neschopnost porazit odbojné Skoty předznamenaly jeho pád. Svoláním anglického parlamentu získali Karlovi odpůrci potřebnou platformu k zformování vlastní politické síly. Velmi rychle se do jejího čela dostal fanatický puritán Oliver Cromwell, čímž se přeneslo těžiště událostí zpět do Anglie. Zde se postupně vyprofilovaly dva politické tábory, královi věrní roajalisté a strana parlamentaristů. Spory o pojetí vlády v zemi i svobodu vyznání vygradovaly roku 1642, kdy vypukla anglická občanská válka. Štěstěna se střídavě přikláněla na stranu krále a parlamentu, avšak 2. července 1644 dopřála v největší bitvě občanské války u Marston Moor vítězství parlamentaristům.

Válka se přenesla také do Skotska, kde proti roajalistům stáli covenanteři. Ti nejen že uzavřeli spojenectví s anglickými parlamentaristy, ale intervenovali také ve většinově katolickém Irsku. Král Karel I. přirozeně hledal ve Skotsku spojence, na výběr ale mnoho neměl. Země byla většinově protestantská, z velké části podléhající vlivu Archibalda Campbella, 1. markýze z Argyllu, náčelníka klanu mocného klanu Campbellů a vůdce hnutí covenanterů. Z těch šlechticů, kteří se obávali Argyllových ambicí a odmítali jeho autoritu, se logicky stali královi spojenci. To byl také případ Jamese Grahama, 5. hraběte z Montrose, někdejšího králova oponenta. Potenciální podpora se dala očekávat také u klanů z Highlands a v severovýchodním Skotsku, kde byl lidem milejší vzdálený král, než centralizovaná vláda covenanterů v Lowlands.

Po porážce u Marston Moor přišly skotské posily králi vhod. Montroseova pomoc i rada byla vítaná, nebyl tu však žádný zámožný lord, který by ve jménu krále postavil a vyzbrojil vojsko. Montrose nedisponoval penězi, vojáky ani zbraněmi, měl však pevné odhodlání, odvahu, vojenského ducha a hlavně plán. Hodlal získat spojence v Irsku, mezi klany z Highlands a Ostrovů a také na severu a východě země. Měl v plánu využít dávné rivality mezi klany, např. mezi MacDonaldy a Campbelly a vpadnout na území nepřítele. Sázel na okamžik překvapení, i když čelil mnohonásobné přesile. V květnu 1644 král Montrose jmenoval svým zástupcem ve Skotsku a udělil mu titul markýze. Jenomže ani nepřítel nezahálel.

Zdroje markýze z Argyllu byly více než uspokojivé. Montrose potřeboval nutně posily. První, které získal, přišly nikoliv z loajálních skotských regionů, ale z Irska. Na 1 500 mužů pod velením famózního válečníka Alasdaira MacColly MacDonalda se spojilo s přibližně stejným počtem věrných Skotů a k tomu měl Montrose k dispozici jízdní oddíl o síle 150 mužů. Dříve, než zahájil válečné tažení, naposledy vyzval Argylla, aby přijal královu milost a vrátil se pod jeho ochranu. Avšak pro Argylla Montroseovo povstání představovalo pouze drobnou nepříjemnost, které se brzy zbaví. V Perthu měl k tomuto účelu připravenou dostatečně silnou armádu, 6 000 pěšáků a 800 jezdců, která představovala více než dvojnásobnou přesilu.

Skotští roajalisté pochodovali k Perthu. Bylo 1. září 1644 a první bitva Montroseova tažení byla na spadnutí. Obě vojska měla změřit síly v plochém údolí u Tippermuir (dnes Tibbermore) nedaleko města. Na obou stranách se vytvořily dlouhé bitevní linie. Covenanteři zahájili těžkou palbou z kanónů, avšak Montroseovi se podařilo udržet mezi svými muži disciplínu, takže setrvávali tváří v tvář přesile na svých místech. Měli rozkaz vypálit jedinou salvu teprve tehdy, až spatří bělmo očí nepřátel. Poté rychle přešli do útoku s dýkami, meči a obrácenými mušketami, které použili jako kyje. Levé křídlo roajalistů velmi rychle odvrátilo útok nepřátelské jízdy střelbou z luků, na pravém křídle, kde stál Montrose, byl boj zuřivější, neboť tu byl vyšší terén. Celá nepřátelská linie se ale brzy zhroutila a ustupující pak roajalisté zahnali kameny, které sbírali ze země. Pronásledování trvalo až do večera. Kořist byla bohatá; děla, zbraně, munice, zásoby i zástavy. Zatímco ztráty roajalistů byly minimální, covenanteři napočítali na 1300 padlých a 800 zajatých mužů.

Čemu vděčili roajalisté za vítězství? Montroseovy studiem získané teoretické znalosti, válečné zkušenosti Alasdaira MacColly a jeho Irů, odvaha a zuřivý útok horalů a nezkušenost mnoha covenanterů namíchaly smrtící koktejl. Večer téhož dne obdržel markýz Montrose klíče od Perthu. První vítězství bylo potřebnou motivací, vyhráno ale nebylo. Již 4. září roajalisté Perth opustili, neboť se od západu blížil markýz z Argyllu s další armádou. Montrose zamýšlel získat město a přístav Dundee, musel ale plány přehodnotit, protože bohaté Dundee bylo dobře připraveno na obléhání. Nemělo smysl plýtvat časem i zdroji, a tak se dalším cílem stal Aberdeen, klíčové město pro celý severovýchod Skotska.

K bitvě došlo 13. září. Před zahájením útoku vyslal Montrose svého bubeníka s poselstvím. Požadoval, aby se město vzdalo, pokud ne, nemohou obránci očekávat žádnou milost. Požadoval také, aby před útokem odešli z města všechny ženy, děti a starci. Představitelé města však ultimátum zdvořile odmítli a posla vyplatili. Když se posel vracel, jeden z obránců města jej nedopatřením zastřelil, což Montrose rozzuřilo natolik, že okamžitě zavelel k útoku a dal vojákům svolení město vyplenit. I když mělo vojsko skotského parlamentu mírnou převahu a výrazně početnější jezdectvo, tří stovky proti osmdesáti, střet skončil naprostým vítězstvím Montroseova vojska. Další tři dny pak roajalisté řádili v ulicích města.

Vévoda z Argyllu byl Montroseovi neustále v patách. Nebylo dobré se dlouho zdržovat na jednom místě a tak se roajalisté posunuli opět na sever. Zde, na hradě Fyvie, dostihlo 28. října Montrose vojsko vévody Argylla. Montrose se chtěl vyhnout obléhání, opustil tedy hrad a opevnil se na blízkém kopci. Ačkoliv Argyll disponoval 3 500 muži, nebyl schopen Montroseovu obranu prolomit a to i přes to, že se markýz bránil sám, momentálně bez účasti Alasdaira Mac Colly a jeho irských jednotek. Argyllovi nakonec došly zásoby, čehož Montrose využil a z obklíčení unikl.

Zimní měsíce pak Montrose se svými muži trávil na Vysočině. Zde získával nové posily, mimo jiné mnoho válečníků z rozvětveného klanu MacDonald a také přepadal a plenil území klanu Campbellů, čímž se snažil oslabit markýze Argylla. To vyvrcholilo vypleněním a spálením města Inveraray. Bylo jen otázkou času, kdy Montrose změří síly přímo s Argyllem, který prahl po pomstě.

Montrose opustil 14. ledna Inveraray a zamířil na sever do Great Glen. V Kilcuminu, na jihozápadním konci Loch Ness, se dozvěděl, že od severu postupuje George Mackenzie, 2. hrabě Seaforth s klanovým vojskem, zatímco z jihu se blížil markýz z Argyllu. Montrose byl v pasti, ale hlavu neztrácel. Rozhodl se, že zamíří k jihu, aby se střetl s Argyllem, nemohl ale postupovat přímo, protože by byl jeho záměr brzy odhalen. A tak podnikl obchvat. Uprostřed zimy, nejdrsnější zasněženou divočinou Británie s několika strmými vrcholy a hlubokými údolími překonal téměř 60 km, aby se po šestatřiceti hodinovém pochodu objevil na úpatí Ben Nevisu, nedaleko hradu Inverlochy. Argyll již obdržel zprávu, že se v oblasti pohybuje menší skupina roajalistů, rozhodně ale netušil, že jde o celé Montroseovo vojsko, které momentálně čítalo 1500 vojáků. Argyll disponoval dvojnásobkem, sám se ale kvůli zranění nadcházejícího střetu neúčastnil.

Montrose ze svých mužů vytvořil dlouhou linii o hloubce pouhých dvou řad, aby předešel nepřátelskému obchvatu. V čele klanových válečníků obsadil střed formace, zatímco irské jednotky stály na křídlech. Malý oddíl jízdy hájil královský prapor. Ještě před úsvitem 2. února 1645 roajalisté zaútočili. Ačkoliv bylo parlamentní vojsko tvořeno převážně veterány, zuřivému útoku dlouho neodolalo. Nejprve padla pod náporem Irů křídla a poté se zhroutil i odhalený střed. Veškeré vášně i staré křivdy naplno ožily a bojovníci z Campbellova klanu zakoušeli odplatu Irů i klanových válečníků z klanů MacDonald a Cameron. Bitva se brzy zvrhla v masakr, z nějž nevyvázlo na 1500 Argyllových mužů. Většina z nich zahynula při útěku z bojiště, ke stylu horalského boje totiž patřilo nemilosrdné pronásledování nepřítele, které se v tomto případě táhlo téměř 13 kilometrů. Montrose ztratil nanejvýš sedm vojáků. Posádka nedalekého hradu Inverlochy se vzdala bez boje. Bitva u Inverlochy byla nejen součástí války mezi králem a parlamentem, ale také jednou z mnoha bitev ve vleklém sporu dvou mocných klanů, Campbellů a MacDonaldů.

Osm dnů po bitvě se v Edinburghu sešel parlament, který markýze z Montrose a devatenáct jeho hlavních přívrženců odsoudil za vlastizradu. Baštou covenanterů byla oblast Lowlands, a proto chtěl Montrose vpadnout právě sem. Bohužel neměl na to dost sil, neboť se mnozí highlandeři dle zvyklostí vraceli domů i s válečnou kořistí. Jít s hrstkou proti stále silným covenanterům nemohl, a tak se obrátil na sever, aby získal další spojence. To se mu zčásti podařilo u klanu Gordon, který poskytl silný jízdní regiment. Gordonové pak sami čelili útoku vládního vojska, Montrose tedy zanechal drobných akcí na jihu a vydal se jim na pomoc. Bylo 9. května, když se znovu střetl s vojskem covenanterů u Auldearnu. Čelil přesile 3:1 a opět dokázal zvítězit s minimálními ztrátami, zatímco covenanteři přišli u Auldearnu o polovinu vojska.

Podobného vítězství dosáhl Montrose i v další bitvě u Alfordu 2. července, kde dostihl ustupující parlamentní vojsko. Zejména díky odvážnému útoky jízdy lorda George Gordona se zhroutilo celé vládní vojsko. Roajalisté během útoku přišli o několik set mužů, avšak jejich oponenti ztratili tři čtvrtiny pěchoty a pouze podlomené jízdě se podařilo uniknout. Tato bitva, jež se odehrála pouhé dva týdny po drtivé porážce roajalistů u Naseby (14. června), krále přesvědčila, že má smysl i nadále bojovat na anglické půdě. Na prahu léta 1645 už zůstávala ve Skotsku jediná covenanterská armáda, které velel zkušený generál William Baillie, nedávno poražený u Alfordu. Ten měl za úkol shromáždit další posily, největší z nich přicházela z Lanarku. Montrose se rozhodl vypořádat se s nepřátelskými jednotkami dřív, než se spojí. Vypravil se tedy na jih k Dunkeldu a přes Stirling ke Glasgow, avšak u Kilsythu se jeho cesta zkřížila s vojskem generála Baillieho, postupujícího z Perthu týmž směrem.

Ráno 15. srpna se objevilo vládní vojsko na vyvýšenině nedaleko Montroseova nočního tábora, mělo tedy výhodnější postavení. Montrose nemohl moc otálet a riskovat, že se dostane do kleští dvou vojsk. Nečekanou příležitost mu nakonec poskytl sám nepřítel. Členové širšího velení vládního vojska totiž rozhodli, i přes Baillieho odpor, o postupu proti Montroseovým pozicím ve snaze ho obklíčit, aby nemohl uniknout, než se dostaví posily. Baillie dobře věděl, že se vzdává strategické terénní výhody, ale bylo rozhodnuto. Montrose měl jedinečnou šanci a beze zbytku ji využil. Zavelel k útoku na postupující nekompaktní vojsko parlamentu a navzdory přesile opět zvítězil. Montrose měl k dispozici 3000 pěšáků a 500 jezdců, zatímco Baillie velel sedmitisícové pěchotě a osmisethlavé jízdě. Boj netrval dlouho a na jeho konci byl Montrose jediným pánem Skotska. Nebyla tu žádná armáda, která by ho mohla ohrozit, z té poslední přežila sotva čtvrtina vojáků. Bitva u Kilsythu byla největší bitvou, kterou Montrose ve Skotsku vybojoval.

Montrose zlomil veškerý odpor ve Skotsku a aby podpořil královu záležitost, hodlal nyní vpadnout do Anglie. Ne všichni ale s plánem souzněli. Highlandeři odmítli táhnout na jih a nechat domovy nechráněné před klanem Campbellů. Pro neshody ve velení Montrose opustila také jízda Gordonů. Markýz hodlal tedy nové rekruty získat na jihu, v kraji Borders. Na cestu se vydal s doprovodem pouhých 500 irských mušketýrů a malé skupinky jezdců. Doufal získat několik tisíc, ale nakonec se k němu přidalo jen pár desítek. Avšak mezitím už byly v pohybu oddíly hlavní skotské armády covenanterů v Anglii, bojující proti králi po boku Cromwellových železných jezdců.

Poté, co se velení dozvědělo o událostech ve Skotsku, byl na sever spěšně vyslán sir David Leslie s maximálně možným počtem jezdců. Aniž by to Montrose tušil, od jihu se k němu blížila drtivá přesila 6000 jezdců a 1000 pěšáků. K nerovné bitvě došlo u Philiphaughu 13. září 1645. Roajalisté se dobře opevnili, odrazili dva útoky, ale obchvat již neustáli. Markýze nakonec přátelé přesvědčili, aby se stáhl, neboť bez něj roajalistická věc ve Skotsku zemře. Montrose se stáhl na Vysočinu, kde se snažil sebrat nové vojsko, ale v otevřené bitvě se Lesliemu nemohl rovnat. Až do léta 1946 pak markýz Montrose vedl s covenantery partyzánskou válku. Zbraně složil teprve na výzvu krále Karla I. 30. července téhož roku a v září odešel do exilu.

Nejprve navštívil Norsko a poté se přesunul do Francie. Pověst ho předcházela. Dostal nabídku na post generálporučíka ve francouzské armádě, zatímco císař Ferdinand III. jej vyznamenal hodností polního maršála. Montrose však zachoval věrnost svému králi. Když byl Karel I. roku 1649 z vůle Parlamentu popraven, Montrose znovu povstal, aby krále pomstil. Následujícího roku se vylodil ve Skotsku s cílem vyburcovat klany, v bitvě u Carbisdale byl ale poražen. I když z bitvy vyvázl, nakonec byl zajat a přepraven do Edinburghu.  Zde ho odsoudili k smrti. Nejprve byl oběšen, poté sťat a nakonec rozčtvrcen. Dalších jedenáct let zdobila jeho hlava veřejné prostranství před St. Giles Cathedral. Plně rehabilitován a pohřben byl teprve po nástupu Karla II. na trůn ...