Wellington: Vítěz od Waterloo. Jedinečná kniha Daniela Rese vyšla i v Británii

Co vás coby českého spisovatele a historika vedlo zrovna k sepsání životopisu vévody z Wellingtonu, vítěze nad Napoleonem u Waterloo?

K Wellingtonovi mě v dětství poprvé přivedly historické romány britského spisovatele Bernarda Cornwella, v nichž často vystupoval. Hlubší zájem o jeho osobu u mě pak vznikl při studiích, když jsem o vévodovi psal bakalářskou práci. Při četbě Wellingtonových dopisů mě postupně jako osobnost zaujal natolik, že jsem se rozhodl sepsat jeho životopis. U nás vycházely převážně knihy o Napoleonovi a Wellington tu není až tak známý. To je určitě škoda a doufám, že má kniha to alespoň částečně napraví. V Británii je přitom Wellington populární podobně jako třeba Winston Churchill. Najdete zde po něm pojmenováno nespočet restaurací, ulic a náměstí. Přímo k bitvě u Waterloo se pak v Londýně váže například Waterloo Bridge nebo Waterloo station. Podle jeho jména je pojmenováno hlavní město Nového Zélandu, holínky nebo slavný recept na hovězí. Znalcům osudů našich letců v RAF pak jistě jeho jméno připomene slavný bombardér Vickers Wellington, se kterým naši piloti za druhé světové létali. Waterloo je v dnešní české společnosti spíše synonymem porážky, ačkoliv pro většinu tehdejší Evropy se jednalo o symbol vítězství, které přineslo po letech krvavých bojů mír. Angličané, Němci, ale třeba i celý Pyrenejský poloostrov oproti tomu považují Waterloo i dnes za velké vítězství. I to mi přišlo zajímavé.

A co je podle vás na Wellingtonově osobnosti nejzajímavější?

Kromě toho, že se jedná o velkého vojevůdce, který nebyl nikdy poražen v polní bitvě a proti napoleonské Francii úspěšně vedl sedm let válku na Pyrenejském poloostrově, přičemž nakonec porazil samotného Napoleona, mě zaujalo například to, že se jednalo o citlivého muže. Jeho asi neslavnějším citátem je, že „kromě prohrané bitvy je ta nesmutnější věc na světě bitva vyhraná.“ Velmi zajímavý je také jeho soukromý život. Obzvlášť spletitý je příběh jeho manželství, které bylo v tehdejší době přirovnáváno k příběhu Odyssea a Penelopé. Wellington byl také skvělý jezdec, velký čtenář, gentleman, vynikající organizátor a konzervativní politik s typicky britským černým smyslem pro humor. Na druhé straně měl sklony k perfekcionismu a workoholismu…Zkrátka, velmi složitá a zajímavá osobnost i z lidského hlediska.

A co Wellington a Skotsko? Jaký vztah měl ke Skotům ve svém okolí a jak si jako velitel v britském vojsku cenil skotských regimentů?

V mé knize se určitě dočtete mimo jiné o mnoha skotských regimentech a statečných Skotech, kteří se pod Wellingtonem mnohokrát vyznamenali. A to od Indie až po Waterloo.

Mezi jeho nejbližší přátele patřil třeba Sir Alexander Gordon, důstojník jeho generálního štábu, který u Waterloo padl. Když se Wellington o Gordonově skonu dozvěděl, propukl v pláč. Přímo po bitvě, když byl Gordon smrtelně zraněn, ale lékaři včetně Wellingtona stále doufali, že přežije, mu přenechal dokonce svou postel v budově generálního štábu ve Waterloo. Další zajímavou “skotskou stopou” je pak Wellingtonův vztah se skotským generálem Davidem Bairdem. Sloužili spolu v britské armádě v Indii několik let před tím, než se Wellington vylodil roku 1808 v Portugalsku a osvobodil celý pyrenejský poloostrov od Francouzů.

Rozebral byste jejich vztah detailněji?

Moc rád. Generál Baird byl hodně tvrdohlavý a horkokrevný Skot a s Wellingtonem se zpočátku nesnášeli, protože v Indii oba usilovali o vrchní velení britského vojska. Šlo jim hlavně o velení nad připravovaným britským tažením do Egypta. Poté, co Napoleon nedokázal dobýt Akkon (původně chtěl dojít až do Indiie – ztotožňoval se tehdy s Alexandrem Velikým) totiž uprchnul a nechal v Egyptě zbytek francouzského vojska. To, co v Egyptě z francouzského vojska zbylo, pak Britové roku 1801 rozsekali na kusy a Wellington i Baird tomu chtěli velet. Nakonec ale velení nedostal ani jeden. Wellington těžce onemocněl tropickou chorobou. Nemoc ho přivedla k určité vnitřní katarzi. Hodně tou dobou vyspěl po lidské stránce. Baird jej zase začal k všeobecnému překvapení navštěvovat u jeho lůžka, a tak na sebe postupně zcela změnili názor a stali se přáteli.

Čím je podle vás vaše kniha výjimečná oproti ostatním Wellingtonovým životopisům z pera anglosaských autorů?

Myslím, že v mé knize je unikátní prolnutí britského a středoevropského kontextu napoleonských válek s vazbami na habsburskou monarchii, které jsme byli součástí. Zajímavý je třeba příběh tzv. černého sboru, který vznikl v Čechách, probil se roku 1809 až k Severnímu moři, odkud jej britské lodě dopravily za Wellingtonem do Portugalska. Za velký přínos považuji kapitolu o Wellingtonově obraně Portugalska pomocí systému pevností zvaného linie Torres Vedras. K té se pochvalně vyjádřil např. britský expert na napoleonské války, profesor Charles Esdaile, což mě hodně povzbudilo. Wellington předběhl svou dobu a praktikoval proti Francouzům v podstatě zákopovou válku. Mimo to se jej snažím vykreslit především jako lidskou bytost, se všemi vášněmi, úspěchy i neúspěchy.

Kniha vyšla dokonce v angličtině v Británii, jak ji přijaly britští čtenáři a jak k vydání vůbec došlo?

Nápad na vydání v angličtině dostal britský historik a bývalý zastupitel za Londýn Mark Jones. Ten také věnoval neskutečné množství času korekci finální verze překladu. Do toho se k nám „do týmu“ J  přidal emeritní profesor University of Liverpool, Charles Esdaile. Ten napsal o napoleonských válkách asi 10 knih a dělal mi takového odborného supervizora. Zároveň ho hodně zajímaly mé závěry a dopisy, které jsem našel k Wellingtonově obraně Portugalska v roce 1808. Plus samozřejmě zdroje v češtině a němčině, které pochopitelně vůbec neznal. V Británii vyšla kniha během covidu, což vydání samozřejmě poznamenalo. Všichni jsme logicky měli jiné a mnohem důležitější starosti než propagování a křtění knih… Nicméně jsem knihu propagoval online, a mnoho Britů mi psalo, že se jim kniha moc líbí. Což mě osobně nelehké období pandemie zpříjemnilo a udělalo velkou radost.