Skotský objev města Trója

Okolnosti války o Tróju jsou známé. Trójský princ Paris odvedl spartskému králi Meneláovi manželku Helenu i s pokladnicí, což si samozřejmě Meneláos nenechal líbit. Požádal o pomoc bratra Agamemnóna, vládce Mykén a nejmocnějšího mezi řeckými vládci, jenž svolal ostatní řecké krále, aby se připravili na válku s mocnou Trójou. Podle Homéra z Řecka vyplulo 1186 lodí, na nichž se odhadem nacházelo 70 až 130 tisíc bojovníků. Toto invazní vojsko, jehož cílem bylo smytí urážky spartského krále i celého Řecka, pak Tróju bezvýsledně obléhalo dlouhých deset let. Během této doby se odehrálo několik bitev i slavných soubojů. Válku nakonec rozhodla lest krále Odyssea, jenž přišel s nápadem na vybudování velkého dřevěného koně. S jeho pomocí pak Řekové Tróju dobyli a zničili. Působivý příběh, poprvé písemně zaznamenaný pěvcem Homérem na základě čtyři století trvající ústní tradice, je především psychologickým příběhem o osudu, hněvu, odplatě a smrti, než záznamem vleklé války o nadvládu v Egejské oblasti. Přece však jsou v příběhu obsažena vodítka, která napovídají cosi o dávné válce mezi mykénskými Řeky a Trójany.

Trójská válka patřila v antickém světě k základním a nejdůležitějším mytologickým příběhům, o jehož pravdivosti nikdo nepochyboval. Řecké vyprávění, dále rozvíjené římskými literáty a dějepisci, vstoupilo i do nové epochy po pádu Říma. Hrdinové z války o Tróju, někdy již zcela smyšlení, se objevovali v rodokmenech raně středověkých panovníků, např. u franckých Merovejců nebo u Geoffreyho z Monmouthu v jeho díle Historia Regum Britanniae. V renesanci se téma Trójské války stalo vítanou uměleckou inspirací a v osvíceném 18. století již žila Trója v říši pohádek pro dospělé, hned vedle Atlantidy, kde setrvávala až do 19. století. Roku 1822 poprvé správně určil její polohu skotský novinář a geolog Charles Maclaren (též spoluzakladatel deníku The Scotsman), kde ji o padesát let později na základě Maclarenových zjištění skutečně objevil Heinrich Schliemann. Bylo to na pahorku Hisarlik na západním pobřeží Anatolie v dnešním Turecku.

Vykopávky na Hisarliku pokračovaly i v následujícím století a s přestávkami trvají dodnes. Během archeologických prací bylo odkryto celkem devět stavebních fází města, kdy nové vyrostlo na troskách toho předchozího. Homérova Trója se označuje jako VIIa a její existenci lze datovat do doby bronzové mezi lety 1300 – 1190 před Kristem, což koresponduje s tradičně udávanými daty antických autorů. Trója VIIa zanikla v důsledku nepřátelské agrese, což dokládají stopy ohně, nálezy pozůstatků lidských obětí v domech i ulicích města či objevy šípových hrotů a střel z praku.

Trójská válka trvala podle Homéra celých deset let. Dobýt velké, mocné a dobře opevněné město, strategicky položené při pobřeží Egejského moře nedaleko Dardanelského průlivu, bylo pro bojovné Achájce obtížné, zejména pak v případě, kdy velmi pravděpodobně nedisponovali žádnými obléhacími stroji a zřejmě neměli ani dostatek sil k tomu, aby město hermeticky uzavřeli, podobně jako třeba Caesar galskou Alesii. Hradby, které jsou nejpatrnějším pozůstatkem historické Tróje, dělali útočícím Achájům potíže oprávněně. Masivní hradby z vápence dosahovaly výšky přes 5 metrů a byly osazeny opevněnými věžemi o výšce až 9 metrů. Jedna z odkrytých věží stála na půdorysu čtverce o rozměru 18x18 metrů. Ve své maximální rozloze měla Trója rozlohu 20 hektarů, v němž mohlo odhadem žít 5 až 10 tisíc obyvatel. Nepochybně šlo o politické, vojenské, administrativní a obchodní centrum celé oblasti, tedy ideální cíl pro získání velké kořisti.

Trója byla významným městem egejské oblasti v době bronzové, mohla ale také být něčím víc. Naznačují to chetitské klínopisné prameny ze 13. století, které se zmiňují o městě Wilusa, jež bylo centrem království, podmaněného Chetity. Jméno je etymologicky spřízněné s řeckým názvem Tróje Ilios / Ilion, ve starší homérské řečtině Wilion. Není to pouze jméno, ale také v pramenech dochovaný geografický popis, jenž ukazuje na Tróju. Tzv. Tawagalawův dopis rovněž zmiňuje Wilusu v souvislosti s národem Ahhiyawa, jenž byl identifikován jako řečtí Achájové (Achaioi). Z dopisu vyplývá, že Chetité s Acháji vedli kvůli Wiluse válku a naznačuje tak cosi o starším konfliktu mezi nimi. Vzhledem k časovém zařazení kolem roku 1250 př. Kr. se mohlo jednat o jednu z episod, která snad zavdala příčinu k pozdější válce mezi Acháji a Trójou.

Dochované prameny, pocházející z novochetitské říše, pozoruhodným způsobem přispívají k poznání historického pozadí Trójské války a vymezují jasný časový a prostorový rámec, kdy Trója stála mezi dvěma mocnými světy, mykénským Řeckem a Chetitskou říší na sklonku doby bronzové. Jak vyplývá z Tawagalawova dopisu, chetitský král uzavřel s Acháji dohodu, jejich krále uznal za sobě rovného a potvrdil jeho kontrolu nad městem Milétem (chetit. Millawanda). Ambice Achájů se ale po čase opět probudily a ačkoliv neznáme přesnou příčinu nové války, přivedly je pod hradby Tróje, která řeckým zájmům v oblasti překážela. Ostatně pozdější rozkvět řeckých městských států v Malé Asii je toho zřejmým dokladem. Zda do války o Tróju, jež byla vazalem chetitského krále, Chetité zasáhli, nevíme.