Skotsko a templáři

Templáři bojující po boku Roberta Bruce za skotskou nezávislost. Templáři plánující stavbu Rosslynské kaple. Templáři a Skotsko je velmi lákavá představa. Měli ale templářští rytíři skutečně nějaký podíl na utváření skotských dějin? A sehráli svou roli při vzniku tajemstvími opředené Rosslynské kaple?

Jak hluboko do minulosti sahá historie Rosslynská kaple? Je sice pravda, že u zrodu záhadné stavby z Rosslynu stál Sir William St. Clair, 3. hrabě z Orknejí, žijící v 15. století, ale celý podivuhodný příběh začal mnohem, mnohem dřív, než vůbec na skále nad řekou North Esk vyrostl mohutný Roslinský hrad. Dost možná všechno začalo již v době 1. křížové výpravy a následného vzniku řádu Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu, známějších jako templáři. Prvním velmistrem řádu a zároveň jeho zakladatelem byl Hugo de Payens, veterán z bojů v Palestině, kde toho času bojoval i rytíř Henry de St. Clair, 2. baron z Roslinu. Ti dva se znali, což se zúročilo roku 1128, kdy Hugo de Payens přicestoval na ostrov, aby získával v Anglii i Skotsku podporu, muže i peníze pro ukotvení nově založeného řádu templářů. De Payens se ve Skotsku setkal nejen s baronem St. Clairem, ale také s králem Davidem I., nejmladším synem Malcolma III. a Markéty, který mu udělil pozemky v Balantrodochu, dnes vesnice zvaná Temple, ležící cca. 6 km vzdušnou čarou od Roslinu. Právě zde, nedaleko pozemků St. Clairů, byl zřízen jeden z prvních templářských řádových domů v Evropě a hlavní řádový dům ve Skotsku. Mimochodem, Hugo de Payens se měl při návštěvě Skotska oženit s Catherine, dcerou Henryho de St. Clair. Tato skutečnost však není prokazatelně potvrzena.

Skotští templáři měli svého vlastního mistra, preceptora, který však spadal pod vrchní pravomoc hlavního řádového domu v Londýně. Na základě srovnání se stavem templářů v Anglii, bylo jich mezi dvěma a třemi stovkami, a jejich ročním příjmem, který činil tři tisíce liber, lze usuzovat, že skotských templářů, jejichž roční příjem byl šest set liber, mohlo být zhruba padesát. Počty však v daných souvislostech nehrají zase až takovou roli. Nás vlastně zajímá, jak si templáři vedli až nějakých přibližně 200 let později, v době, kdy francouzský král Filip IV. Sličný vystoupil s vykonstruovaným obviněním proti templářskému řádu, čímž se chtěl zmocnit jejich nesmírného bohatství. Den hromadného zatýkání rytířů byl stanoven na pátek 13. října 1307.

Většina templářů byla pozatýkána, včetně posledního velmistra Jacquese de Molay, ale některým rytířům se přece jenom podařilo uniknout. Traduje se, že to mělo být i s „velkým chrámovým pokladem“ a mnoha dokumenty řádu. Nejen, že nevíme, co mělo součástí pokladu být, dokonce prý se jednalo o jakousi vzácnost, kterou nalezlo prvních devět templářů v podzemí 2. jeruzalémského chrámu, ale vlastně není ani zcela jisté, zda zmizela i část templářské flotily, jež kotvila v přístavu La Rochelle. Právě s těmito loďmi měli nejmenovaní rytíři uprchnout do bezpečí. Jak to bylo dál?

Flotila osmnácti lodí prý zmizela z La Rochelle v noci z 12. na 13. října. Když se ráno třináctého dostavily vojenské jednotky, aby zajistily rytíře, našly pouze prázdný přístav. Jak o tom víme? Během výslechů zajatých templářů, prováděných inkvizicí, došlo k mnoha na mučidlech vynuceným přiznáním. Jedním z nich bylo doznání Jeana de Chalôns z Poitiers, podle něhož o zatýkání věděl předem Gerard de Villiers, francouzský preceptor, v té době jeden ze dvou nejvýše postavených templářů ve Francii. Podle výpovědi de Villiers uprchl před zatýkáním společně s dalšími padesáti rytíři, jimž přikázal opustit na osmnácti templářských lodích Francii. Co přesně rytíři s sebou vzali, nevíme, výpověď mluví o pokladu bratra Hugona de Peraud, což byl správce pařížského Templu, správce pokladnice a tedy nejvýše postavený templář ve Francii. Gerard de Villiers byl později zajat, ale vše, co přikázal odvést, bylo pryč.

Kam mohly lodě zmizet? Je doloženo, že nemálo rytířů si to namířilo do Portugalska, kde byli templáři uvítáni samotným králem a později se transformovali v nový řád Rytířů Kristových. Rovněž víme, že někteří rytíři prchli na sever do Dánska. Neznámý počet rytířů, i s částí loďstva, zamířil také do Skotska, které bylo pro pronásledované rytíře ideálním útočištěm. Důvodů, proč si prchající templáři vybrali právě Skotsko, mohlo být hned několik.

Zatímco ve Francii byli templáři na černé listině a jediný dobrý templář byl uvězněný, či mrtvý templář, v Anglii ani ve Skotsku se k žádným drakonickým opatřením nepřikročilo. Ve Skotsku prakticky nedošlo k jedinému procesu, který by byl založen na smyšlených obviněních, jež proti templářům vznesl francouzský král Filip IV. Sličný společně s loutkovým papežem Klementem V. Důvod? Procesy s templáři a následné zrušení řádu bylo především soukromým kořistnickým tažením krále Filipa IV. a za druhé mělo Skotsko mnohem vážnější starosti, než zkoumat templářskou prohnilost.

Jsme v roce 1307, kdy byla politická situace ve Skotsku více než příhodná. Skotové bojovali za svou nezávislost s Anglií. V jejich čele stál nedávno korunovaný král Robert I. Bruce, muž, jenž odmítl uznat svrchovanost anglického krále. Bruce však nebyl jediným kandidátem na skotský trůn, stejně relevantní byl nárok Johna III. Comyna, přezdívaného Rudý Comyn. Oba adepti se sešli v kostele v Dumfries, aby nalezli východisko, avšak v nastalé roztržce Bruce Comyna probodl přímo před kostelním oltářem. Kromě toho, že byl Rudý Comyn ochoten uznat svrchovanost krále Edwarda I., byl také jeho příbuzným. Comynova smrt anglického krále rozlítila k nepříčetnosti. Král o údajné vraždě Comyna Rudého v kostele zpravil papeže Klementa V., což vedlo k tomu, že papež Roberta Bruce exkomunikoval a na celé Skotsko uvalil interdikt. Bruce byl navíc poražen v bitvě u Methvenu a se skupinkou věrných šlechticů byl nucen se skrývat.

V odvetu, s nadějí na zlomení skotského krále, vytáhl anglický král opět na sever. Do zajetí padla Bruceova žena Elisabeth, jeho dcera Marjorie i sestry Christina a Mary a byly vsazeny do tvrdého žaláře, což mimo jiné znamenalo, že Mary, společně s hraběnkou Isabellou MacDuff, která Roberta Bruce korunovala, byly po čtyři roky zavěšeny v kleci na hradech Roxburgh a Berwick. Robertův bratr Neil byl odsouzen k trestu smrti oběšením, natahováním a rozčtvrcením. Oddych skotskému králi Robertovi poskytla až smrt Edwarda I. v červenci 1307. O tři měsíce později proběhlo hromadné zatýkání templářů.

Pokud tedy francouzští templáři hledali útočiště, pak bylo Skotsko naprosto ideální. Stejně jako oni byl i skotský král exkomunikován, navíc bylo zřejmé, že jistě uvítá pomoc v boji s Angličany. Svou roli mohly sehrát i staré vazby k rodu St. Clair. Nicméně, nedochovala se jediná přímá zpráva, která by potvrzovala vojenskou účast templářů po boku Roberta I. Bruce. Co se dělo po roce 1307? Skotskému králi se začalo v boji s Angličany dařit, až je nakonec definitivně porazil v bitvě u Bannockburnu roku 1314. O dva roky dříve byl oficiálně zrušen templářský řád, rytíři tedy hledali uplatnění, kde mohli. Někde z řádových bratrů vznikl řád nový, jinde bezprizorní templáři vstoupili do řádu johanitů. To byl také případ Skotska. Podobně to bylo i s majetkem. Pokud se podíváme přímo na Roslin a nedaleko ležící Balantrodoch (Temple), zdejší statky po roce 1312 pravděpodobně nepřipadly nikomu jinému, než právě St. Clairům z Roslinu.

Jak ještě souvisejí St. Clairové s templáři? Pokud templářští uprchlíci opravdu vstoupili před Bannockburnem do služeb Roberta Bruce, mohl mít největší nárok na to, že byl jejich vůdcem, právě Sir William St. Clair, bojovník za nezávislost Skotska. Důkaz o tom spočívá vytesán na jeho hrobce. Ano, je to náhrobek toho lorda Williama St. Claira, jenž společně se Sirem Jamesem Douglasem umírajícímu králi Robertovi slíbil nést jeho srdce do Svaté země …