Skotské volby skončily, boj o nezávislost začíná

Volby do skotského parlamentu skončily vítězstvím Scottish National Party (SNP), která tak vyhrála volby již počtvrté za sebou. Nikdo zřejmě neočekával, že by skotští konzervativci, liberální demokraté nebo labouristé volby ovládli. Už vzhledem k tomu, že jde o odnože anglických stejnojmenných stran a v otázce skotské nezávislosti stojí proti jejím zastáncům, neměly šanci na větší úspěch. Avšak jednoznačné vítězství Skotské národní strany vzalo unionistickým stranám doslova vítr z plachet. Nacionalisté v tom navíc nejsou sami. K jejich 64 křeslům v parlamentu je třeba připočítat 8 křesel, které získala Green Party a stejně jako SNP je rozhodnuta usilovat o nové referendum o nezávislosti. Ano, pohodlnou většinu by samotní nacionalisté neměli, k tomu by jim scházel jeden hlas. Jenomže ani nikdo jiný. Skotští konzervativci udělali méně než poloviční výsledek a zisky ostatních jsou ještě menší.

Pozoruhodné a zároveň jasně čitelné je rozložení politických sil ve Skotsku. Převážná část Skotska preferuje domácí SNP. Ostrovy na severu, Orkneje a Shetlandy, které nepatří k nejbohatším regionům a výhody svazku Spojeného království zde převažují, si zvolily zástupce z liberální demokracie. Své fanoušky má pochopitelně Labour Party, zejména pak v místech s hustějším osídlením. Baštou konzervativců jsou nikoliv překvapivě regiony v souvislém pásu při hranicích s Anglií. Jediný, kdo vyšel naprázdno, je nová strana Alba bývalého předsedy SNP a někdejšího prvního ministra Alexe Salmonda, což je pro zastánce odtržení jistě škoda.

V těchto volbách se stalo ústředním, nikoliv samozřejmě jediným tématem nové referendum o nezávislosti Skotska. Zdůrazňovala ho především SNP a právě s ním spojuje i další směřování Skotska. Pro SNP je otázka nezávislosti dlouhodobým cílem, rozhodně nejde o pouhou předvolební proklamaci. Proto také nedávné volby označila za nejdůležitější v dějinách Skotska. To si dobře uvědomuje i ministerský předseda Boris Johnson, pro kterého je referendum o nezávislosti severního anglického souseda noční můrou. Komu by se také chtělo vejít do dějin jako ten, jemuž se rozpadla Velká Británie. Už tak má dost starostí se Severním Irskem, které se bouří v důsledku pobrexitového vývoje …

První ministryně Skotska Nicola Sturgeon cítí silnou podporu a nehodlá tlaku z Westminsteru ustoupit. V telefonickém rozhovoru s premiérem Johnsonem jednoznačně prohlásila, že pokud jde o referendum, není otázkou „jestli, ale kdy“. Postoj první dámy skotské politiky vyprovokoval někdejšího britského premiéra Gordona Browna, který rozjel vlastní unionistickou kampaň za udržení svazku britských zemí. Je tedy zřejmé, že volby byly jen začátkem budoucího tvrdého boje o to, zda Skotové po více než třech stoletích dostanou šanci rozhodovat sami o sobě. Vzhledem k tomu, jakým způsobem o samostatnost přišli a k čemu to vedlo, by si jistě zasloužili rozhodovat o svých záležitostech a zemi zcela nezávisle.

Nyní se tedy bude hrát o druhé referendum o nezávislosti, proklamované pod zkratkou indyref2. Stojí ale za většinovou podporou plánů SNP skutečně touha Skotů po nezávislosti? Mnoho Skotů je totiž v současnosti nespokojených s fungováním Unie, jsou znechucení z vývoje kolem brexitu, který prošel těsnou většinou, která spíš rozděluje, než spojuje. Nemluvě samozřejmě o výsledcích ve Skotsku, kde bylo 62 % hlasů pro setrvání v EU. Situaci velmi trefně charakterizoval Alastair Edwards, jeden z mých skotských přátel, když řekl, že je zřejmé, že „tři sta let stará dohoda, která dala vzniknout Velké Británii, se již dávno nehodí pro potřeby 21. století. To ale neznamená, že musíme postavit nový Hadrianův val a uzavřít se za ním. Pokud dokážou politici, širší veřejnost i BBC a další média nazírat na Británii jinak než staromódně, pak myslím, že při náležité veřejné debatě může být dosaženo jiného uspořádání, které bude přínosné pro všechny.“