"Problémy vždycky chodí od jihu," říká Češka o aktuální situaci ve Skotsku

Českými médii v minulých dnech proudily zprávy z Velké Británie o totálním kolapsu v dodávkách pohonných hmot, o tisících chybějících řidičů kamionů, kteří palivo do čerpacích stanic dovážejí a na to navazující váznoucí zásobování hyper, super i obyčejných obchodů. Jaká je aktuální situace ve Skotsku? Chybí i tam palivo? A jak je to s epidemickými opatřeními?

Ve světle zpráv o krizi v dodávkách paliva, nedostatku zboží i dalších událostech je jistě na místě dozvědět se informace také o situaci ve Skotsku a nejlépe samozřejmě z první ruky. Níže si tedy můžete přečíst svědectví Věry Mužíkové, která ve Skotsku žije již řadu let:

Úvodem musím zopakovat neměnný fakt: Velká Británie není Anglie, stejně tak jako Anglie není Velká Británie. A toto obojí už vůbec není Skotsko. Já žiji ve skotském Aberdeenu (severovýchodní pobřeží) už téměř deset let. Nejsem ani politik, ani ekonom, situaci sleduji trochu s odstupem a také z praktického hlediska. První zprávy, že se něco děje, vyskočily na sociálních médiích v sobotu 25. 9. V neděli už se mluvilo o kolapsu a od zpravodajství v TV po internet hlásaly titulky, že „Velké Británii dochází palivo do aut, v obchodech chybí zboží“.  Ovšem šlo to „od jihu“, z Anglie právě, citovány byly oblasti Londýna a širokého okolí. Reakce řidičů, kteří tohle četli, byla asi úplně stejná, jako by byla všude jinde na světě. Během pár dnů byla média zahlcena fotkami front aut stojících před čerpacími stanicemi nebo řidičů pronásledujících cisternu vezoucí benzín v naději, že tam, kde to stočí, si budou moci natankovat i oni. Není divu, že pohonné hmoty během dvou, tří dnů zmizely a k benzinkám byl vjezd zapovězený dopravní značkou, nebo byla alespoň přelepená držadla hadic.

Otázkou zůstává, kdo a proč tuto paniku vyvolal. Do not nikomu tam nahoře vidět není. Možná opravdu chybějí řidiči, stejně tak jako chybějí sezónní pracovníci v zemědělství. Takže teď mají všichni naplněné nádrže až po zátku, stojí doma v garážích a čekají, co bude dál. Já sama auto nemám, nicméně si ho půjčuji v půjčovně a za tři týdny mě čeká dlouhá cesta. Proto sleduji vývoj se zvýšeným zájmem, i když to není až tak akutní. Cestou autobusem z práce míjíme 4 benzinové stanice, tak jsem dneska schválně dávala pozor. Ve 3 z nich stála u stojanů auta a tankovala bez náznaků jakéhokoliv chaosu, 4. byla Shell a ta byla mimo provoz. Autobusy, sanitky a ostatní auta nezbytných služeb křižují město a jako dobré znamení bylo, že se v autobuse už topilo.

V obchodech je to různé, určitě neobíhám celé město, ale tam, kde nakupuji, jsem nezaznamenala nedostatek. Rozhodně regály nevypadají tak, jak vypadaly v první a druhé vlně před brexitem. To opravdu bylo jak ve válečné zóně a obchody připomínaly socialistické obchody neblahé paměti. Věřím, že některé rodiny toaletní papír, koupený v té době, konzumují ještě dneska. Ovšem to neznamená, že je vyhráno. Jak jsem zmínila výše, problémy vždycky chodí od jihu a se zpožděním. Skotsko se snaží si vládnout samo, nebo to alespoň mít pod svou kontrolou. Jakmile padne infrastruktura, veze se to a dopad to samozřejmě bude mít na konec tohoto řetězce. Proskakují už i vize Vánoc bez krocanů a o toustovém chlebu, který snad ze zásob pekaři upečou. Kde je pravda – kdo ví, asi někde uprostřed. Rozhodně se děje něco neobvyklého, ale žádná tragédie. Odpověď přinesou následující dny a týdny.

Další téma jsou aktuální covidová opatření. Když se ohlédnu o rok a půl zpátky v čase, tak v době, když se v ČR šily ve velkém roušky, tady byly strčené hlavy do písku (i ty chytré tam nahoře) a covid neexistoval. Dost vylekaná z neznámého jsem tady byla asi jedna z prvních, kdo chodil po městě v ručně šité roušce, ale připadala jsem si jako exot. Kdo měl roušku na puse, byl ten šiřitel, ten nebezpečný. Mnohem horší to bylo tam, kde pracuji, v sociálních službách. Když už celá civilizovaná Evropa uznala, že je něco, co se šíří a největší dopad to má na zranitelné osoby, seniory, tak my měli v práci zákaz (ano, čtete dobře, zákaz) nosit cokoliv jako roušku, abychom je nevylekali. Později jsem se dozvěděla, že to bylo z prozaického důvodu. Ochranné pomůcky zoufale v zemi chyběly, tak se dělalo, že se nic neděje. Zvrat nastal až někdy koncem června 2020, kdy nás zavezli PPE (osobními ochrannými prostředky) a my se nestačili divit. Rozkazy a příkazy se to v práci jen hemžilo, denně jsme četli a podepisovali nová zařízení jak, kdy, kde, jak často tyhle věci používat. Kde byly časy, kdy byl příděl jedné chirurgické roušky na osobu a den, dvanáctihodinovou pracovní směnu. Čas s covidem běžel dál, lítalo to nahoru dolů, byly tady velké kroky stranou, chyby, rezignace z funkcí, ale není vám to povědomé? Lockdownů bylo několik a asi poučena z přechozích průšvihů, vláda začala povolovat opratě velmi pozvolna, mnohem pomaleji než na pevnině. A opět se vrátím k samovládě Skotska. Ať hledáte jakékoliv informace ohledně zdravotnictví, cestování teď v souvislosti s restrikcemi, je chyba hledat v té „britské“. Tady je NHS (anglická národní zdravotní služba) a NHS Scotland. A informace v nich bývají hodně odlišné, například home kit covid test (takový ten domácí samotest v krabičce) si zařizují obě země zvlášť každá pro sebe, a to často i s velkými rozdíly v cenách za ně.

A když už konečně bylo vyhlášeno, že se úroveň restrikcí vrací ve Skotsku na číslo 0, samozřejmě to bylo znát. Doteď město duchů, kterým Aberdeen bylo, bylo to zoufalé a zdálo se být nenávratné, tak prakticky ze dne na den ožilo. Naplnily se ulice, hospody, obchody, lidi dohánějí, co zameškali, a obsluhující personál se jen ohání, aby vyhověl. Roušky, to nekonečné téma. Ano, mají být povinné v uzavřených prostorách a hromadné dopravě. Jenže říkejte to Skotům. Není síly, která by je zastavila. Shodili ty hadry a nosí je opravdu jen ti starší, vylekaní lidé zpracovaní masmédii. Ovšem narazíte i na takový paradox, že na cyklostezce, kde široko daleko není kolem živé duše, tak proti vám jedou dvě cyklistky, a kromě povinné helmy na hlavě mají co? Ano, roušky. Já z toho mého kola málem spadla, když jsem tohle viděla.

Skončím asi tím, čím jsem začala. Až zase uslyšíte, že se něco děje ve Velké Británii či Anglii, přeložte si to jako v Londýně. Rozhodně se to netýká nás tady, na severu. Skoti mají ještě další velké téma, a sice svou nezávislost na britské unii. Bojují za ni, ty tendence jsou znát a bublají pod povrchem. Skotská premiérka Nicola Sturgeon má za cíl vyhlásit nové referendum o nezávislosti pravděpodobně na konci roku 2023. Bude to ještě dlouhá cesta.