Příběh skotského Robinsona

Skutečný Robinson Crusoe se narodil roku 1676 jako Alexander Selcraig v malém městečku jménem Largo (dnešní Lower Largo), které leží v zálivu řeky Forth. Jeho otcem byl koželuh a švec John Selcraig, který měl ve městě dobře zavedenou živnost a kromě Alexandra, jenž byl nejmladší, měl ještě dalších šest potomků. Mladý Alexander byl tělem i duší dobrodruh a prostředí malého města a přísná výchova v presbyteriánské rodině ho příliš svazovaly. Byl povahy neklidné a dobrodružné, podobně jako mnozí jeho vrstevníci, které lákalo dobrodružství na palubách zaoceánských lodí, směřujících k novým zemím a nezřídka také za tučným ziskem. Nelze se divit, že s ním byly neustálé problémy, a že svým rodičům přinášel jen málo radostí. Se zápalem a nadšením poslouchal vyprávění starých námořníků o nebezpečných cestách do dalekých zemí, o pirátech a jejich pokladech i o odvážných objevitelích. Rodiče však pro Alexandrovu dobrodružnou povahu neměli příliš pochopení, a tak se stalo, co se stát muselo.

V létě roku 1695 se měl mladý Alexander zodpovídat před místní církevní radou za nevhodné chování v kostele, ale to už pro něj bylo moc. Rozhodl se, že uteče z domova a nechá za sebou veškerou minulost. Kroky devatenáctiletého mladíka směřovaly k jedinému možnému cíli. Do nejbližšího přístavu. Hned po svém útěku si pro jistotu změnil příjmení ze Selcraig na Selkirk, a tak ho také zná historie.

Selkirkovy osudy krátce po útěku z domova jsou nejasné a prakticky se nám nedochovaly žádné zprávy o jeho námořnických začátcích. Avšak podle dalších známých zpráv o jeho životě lze usuzovat, že začínal jako plavčík a prošel si i drsným námořnickým drilem. Ovšem poměrně rychle se vypracoval a stal se pobočníkem kapitána a navigačním důstojníkem, který se vyznal v oblasti jižních moří. Mezi lety 1695 a 1703 se tedy Alexander Selkirk stal skutečným tvrdým námořníkem, který byl na lodi jako ryba ve vodě a jemuž byla paluba jediným domovem. Když se po téměř osmi letech vrátil větrem ošlehaný a zocelený námořník na britskou pevninu, znovu se projevila jeho horkokrevná povaha a brzy měl opět potíže. Proto hleděl, aby se co nejdřív dostal zpět na širé moře. A právě tehdy, roku 1703, potkal Alexander muže, jednoho z nejslavnějších mořeplavců a objevitelů přelomu 17. a 18. století, Williama Dampiera.

O Dampierových cestách a schopnostech se doslechl i první lord admirality a pověřil Dampiera vedením výpravy zpět do Tichomoří. Tak 1. srpna 1699 dorazil William Dampier podruhé ke břehům Austrálie.  Zmapoval velkou část pobřeží, rozsáhlé oblasti v sousedství a také mnoho ostrovů. Po návratu do Anglie využil Dampier další nabízené příležitosti. Mezi námořními velmocemi, Anglií na straně jedné a Španělskem a Francií na druhé, bylo ukončeno krátké příměří v dlouhotrvající válce. Možná náhoda, snad osud tomu chtěly, že to bylo na počátku roku 1703, v době, kdy William Dampier sháněl posádku pro dvě korzárské lodě, které měly škodit španělským nepřátelským plavidlům. Na první z lodí, jménem Saint George, se velení ujal sám Dampier, na lodi druhé, Cinque Ports, byl kapitánský můstek nabídnut kapitánu Pickeringovi. Jeho prvním důstojníkem byl jmenován Thomas Stradling, jedna z osob, které dramaticky zasáhly do života hlavního hrdiny příběhu.

Při organizování výpravy zpět do jižních moří se kapitán Dampier setkal s Alexandrem Selkirkem. Ten byl toho času bez práce a sháněl nějaké místo na lodích, které se chystaly k vyplutí. Naopak Dampier sháněl v týž čas námořníky do své posádky, a jelikož se Selkirk dobře vyznal v navigaci, v oblasti Tichomoří a navíc měl i bohaté zkušenosti, byl mužem, kterého Dampier potřeboval. Slovo dalo slovo a Alexander byl přijat na druhou Dampierovu loď jako kormidelník. Tento krok se měl brzy stát osudovým.

V létě roku 1703 jsou lodě plně vybaveny a připraveny vyplout. Nic se však nevyvíjí, jak by mělo. Už na začátku cesty propukají mezi posádkou a důstojníky ostré výměny názorů, a tak se devět námořníků, kteří se neshodli s kapitánem Dampierem, rozhodne přestoupit na druhou loď, na níž Selkirk slouží jako kormidelník. Ovšem i na této lodi dochází ke změně. Ke změně natolik výrazné, že ovlivní Selkirkův život na několik dalších let a vlastně i do konce života. Kapitán Cinque Ports, Pickering, totiž umírá a na jeho post nastupuje první důstojník, Thomas Stradling. Ten se domluví s Dampierem na dalším plánu cesty. Nejprve proplují Drakeovým průlivem, kolem Hoornova mysu a potom dál na sever k ostrovům Juana Fernandeze.

Dne 13. února 1704 lodě připluly k Fernandezovým ostrovům. Tady angličtí korzáři doplnili zásoby na další cestu za kořistí, která, jak doufali, bude snad úspěšnější než ta dosavadní, jež přinesla jen zklamání a neshody. Problémy však měly přetrvávat i nadále. Posádka Cinque Ports byla silně nespokojená s návrhem kapitána Stradlinga, že by se lodě měly vrátit stejnou cestou. Dvě třetiny mužstva se postavily kapitánovi na odpor, kromě jiných zřejmě i Skot Selkirk, jak o tom vypovídají další události. V důsledku neúspěšného pronásledování francouzské lodi došlo k nesvárům i mezi kapitány Dampierem a Stradlingem a tak se stalo, že každá loď vyrazila za kořistí po vlastní ose. Loď Cinque Ports, která nás zajímá, křižovala vody při západním pobřeží Jižní Ameriky až do poloviny roku 1704, ale bez větších úspěchů. Posádka byla opět silně rozladěna, ale do otevřeného sporu s kapitánem vstoupil jen vznětlivý a sebevědomí kormidelník Alexander Selkirk.

Selkirk se s kapitánem Stradlingem pohádal tak ostře, že se rozhodl opustit loď hned, jak budou při zpáteční cestě míjet ostrovy Juana Fernandeze a zde zůstat. Kapitán mu v tom nebránil, naopak byl rád, že se zbaví nepohodlného buřiče. Aniž by Selkirk domyslel všechny důsledky svého ukvapeného jednání, vystoupil na břeh. Když však viděl, jak odplouvá člun, který ho na ostrov dopravil, uvědomil si svou chybu. Vrhnul se do vln a snažil se člun doplavat. Bylo však příliš pozdě. Kapitán Stradling zoufalému námořníkovi jen s úsměvem zamával a ponechal ho osudu. Selkirk s vypětím všech sil doplaval zpět ke břehu a s nevýslovnou úzkostí pozoroval mizející loď. Tak začal nevšední příběh skutečného Robinsona v jeho „dobrovolném“ vězení.

Vězení, které si Selkirk zvolil, může na první pohled působit jako pravý ráj. To však jen pro člověka, jenž ostrov navštíví a může ho kdykoliv opustit, což zrovna nebyl Selkirkův případ. Ostrovy Juana Fernandeze, z nichž ten největší jménem Mas a Tierra, se stal na dlouhou dobu Selkirkovým domovem, jsou vlastně tři skalnaté ostrůvky vulkanického původu, ležící zhruba 560 km od pobřeží Chile. Mezi nejpočetnější zástupce fauny patří rozličné druhy ptactva, ale od té doby, co u ostrovů přistál člověk, se tu také rozmnožily krysy, kočky a zdivočelé kozy, které se na dlouhý čas staly jedinou Selkirkovou společností. Kromě potravy ostrov také poskytoval dostatečné množství pitné vody, jenomže to vše byla jen chabá útěcha pro někoho, kdo tu měl strávit dobu bůh ví jak dlouhou, v naprosté samotě a odloučení od společnosti, i kdyby to měli být jen drsní námořníci. Takový byl nový Selkirkův domov.

Zoufalý Alexander Selkirk v prvních dnech ještě stále doufal, že se pro něj loď kapitána Stradlinga vrátí, ale jeho naděje byly marné. Jediné, co mu tedy zbývalo, bylo vymanit se z hluboké melancholie, která ho několik prvních měsíců naprosto ovládla a hlavně nepodlehnout šílenství. Protože to nebyl úkol zrovna nejlehčí, snažil se Selkirk co nejvíc pracovat, aby byl natolik unavený, že hned usnul a zbytečně nedumal nad svou beznadějnou situací. Aby vůbec mohl přežít a také aby ušetřil věci ze svého skromného majetku, který mu kapitán Stradling dovolil vzít s sebou, musel si velmi brzy osvojit nové, civilizací zapomenuté dovednosti. Podle deníku kapitána Woodese Rogerse, jenž Selkirka nakonec zachránil, byl trosečníkův majetek opravdu skromný.

„S sebou měl své oblečení a lůžko, křesadlo, nějaký střelný prach, náboje a tabák, sekeru, nůž, konvici, Bibli, pár praktických věcí a své matematické knihy a přístroje. Zaopatřil se tedy tak dobře, jak jen to bylo možné, ale během prvních osmi měsíců musel stále čelit melancholii a úzkosti z bytí na pustém místě a v úplné samotě. Postavil si dvě chatrče z pimentovníku, zastřešené dlouhou trávou a potáhl je kůží koz, které zabíjel podle potřeby tak dlouho, dokud mu vydržel střelný prach. Toho měl pouze libru, a protože ho téměř spotřeboval, rozdělával si oheň třením dvou pimentových dřívek...“

Jak dosvědčuje kapitán Rogers ve své deníku, nebyly Selkirkovy začátky skutečně lehké. Jeho malá výstroj, která byla zároveň jedinou připomínkou civilizace, byla sice praktická, ale naprosto nedostačující. Nábojů do muškety ani střelného prachu neměl neomezené množství, a tak se Alexander brzy naučil chytat kozy v běhu holýma rukama a oheň rozdělávat po starém způsobu, za pomoci dřívek. Stejně tak brzy dosloužily trosečníkovy šaty a boty, které, ač byly námořnické a pevné, na ostrých kamenech dlouho neobstály. Alexander se sice pokoušel ušít si nové boty z kozí kůže tak, jako to udělal s oblečením, ale u bot se mu tento záměr nezdařil, a tak se naučil obejít se bez bot.

Během prvních týdnů na ostrově využíval Alexander jako úkryt jeskyně při pobřeží, které jsou dodnes přístupné a pro jistotu na zdejší Selkirkův pobyt upozorňuje pamětní tabule. Avšak jak už víme, brzy si trosečník postavil dvě chatrče z větví, kamenů a kůží, které se pak na dlouhý čas staly jeho domovem. Zde trávil nekonečné hodiny studiem námořnických knih i Bible a také tím, čemu se snažil ze všech sil vyhýbat. Přemítáním o svém nešťastném osudu. Jedinou jeho radostí byly ochočené kočky a také kozy, se kterými často dováděl a tančil. Čas se pomalu vršil, měsíce ubíhaly a zářezů na stromovém kalendáři přibývalo. Záchrana však nepřicházela. Alexander Selkirk se snažil nepropadnout šílenství a hlavně doufat. Doufat v záchranu. Jeho boj trval až do počátku roku 1709, kdy záchrana konečně přišla.

Je udivující, jakou síť dokázal osud spříst, když po téměř pěti letech opět svedl dohromady Alexandra Selkirka a jeho někdejšího kapitána, Williama Dampiera, který onehdy Selkirka přijmul na svou loď. Tentokrát však Dampier nebyl kapitánem výpravy, ale jen kormidelníkem na jedné ze dvou lodí jménem Duke a Duchess. Kapitánem výpravy byl jmenován zkušený mořeplavec, Woodes Rogers, který Dampiera přijal, stejně jako kdysi Dampier Selkirka, na místo kormidelníka na lodi Duke. Stejně jako před několika lety výprava Dampierova, se i lodě a posádka kapitána Rogerse dostaly do potíží. Na obou lodích řádí žízeň, hlad, kurděje, beznaděj a smrt si vybírá svou daň. Čerstvé zásoby nabrat nelze, jelikož pobřeží Latinské Ameriky se jen hemží Portugalci. Riziko je veliké, cesta zpět nemyslitelná, kapitán Rogers je v koncích a právě tehdy přichází s návrhem William Dampier, jenž tyto vody zná a ví, že o pár set mil dál leží ostrovy Juana Fernandeze Zde je možno nabrat síly i potřebné zásoby. Kapitán Rogers se rozhodne vsadit na tuto kartu vše.

Na začátku února 1709 se konečně povede Rogersově výpravě dostat k břehům souostroví Juana Fernandeze, které by měly být podle Dampierových slov neobydlené. Když se však lodě přiblíží k ostrovu Mas a Tierra, vzplane na jeho břehu velký oheň. Kapitán Rogers znejistí. Neznamená ten oheň znamení španělským lodím? Vyčkává. Oheň však vytrvale hoří celou noc. Všude je klid. Mezitím se zoufalý Selkirk snaží za každou cenu udržet oheň. Oheň je jeho poslední naděje. Teprve v poledne druhého dne kapitánovy obavy ochabnou a na vodu je spuštěn člun se šesti muži. Námořníci ostražitě sledují okolí, ale nikde se nic neděje. Člun se pomalu blíží ke břehu a námořníci se nestačí divit, co se to k nim řítí po písčitém břehu. Je to zarostlý muž oblečený v kozích kůžích, který křičí, pláče a směje se. Vystoupivší námořníci jsou objímáni a zahrnováni desítkami jen zpola srozumitelných slov. Je to pochopitelné. Za dlouhé a osamocené čtyři roky a čtyři měsíce Selkirk odvykl lidské řeči a bude chvíli trvat, než začne znovu srozumitelně mluvit. To však byla v danou chvíli druhotná záležitost.

Na palubě lodi Duke se k oboustrannému překvapení opět shledávají Selkirk a Dampier, jenž si brzy vzpomíná na charismatického muže, kterého před pěti lety sám najímal. Dampier, znalý Selkirkových kvalit, vzápětí trosečníka doporučil kapitánu Rogersovi, který ho uvítal jako skvělou posilu pro zdecimovanou posádku. Selkirk se stává z trosečníka poddůstojníkem a zároveň průvodcem vyčerpaných námořníků na ostrově Mas a Tierra po celých čtrnáct dnů. Když byly doplněny zásoby a námořníci načerpali nové síly, vypluly obě lodě a s nimi i Selkirk, vstříc nebezpečím širých vod Pacifiku. Další cesta korzárských lodí směřovala na sever, při pobřeží Jižní Ameriky, za kořistí, kterou skýtaly osamělé španělské lodě a špatně chráněná pobřežní města. První úspěchy zaznamenala Rogersova výprava už několik týdnů poté, co opustila ostrovy Juana Fernandeze. Bez větší námahy padl přístav Guayaquil a kromě jiného se Rogersovi podařilo získat i čtyři lodě. Ty od kapitána Rogerse obdržely nová jména a na jedné z nich byl pověřen velením Selkirk. Rogersova malá flotila šesti lodí se ještě další rok a půl pohybovala ve vodách Tichého oceánu, než konečně zamířila zpět do Británie. A tak se Alexander Selkirk ocitl po dlouhých osmi letech opět na anglickém břehu. Stalo se tak L.P. 14. října 1711.

Osmileté dobrodružství na pustém ostrově a na vlnách Pacifiku Skota Alexandra Selkirka změnilo. Pryč byl onen horkokrevný vznětlivý mladík, který se do všeho vrhal po hlavě. Místo něj tu teď stál dospělý, uvážlivý a vyrovnaný muž s bohatými životními zkušenostmi, které mu mohl závidět leckterý větrem ošlehaný mořský vlk. I když se Selkirk vrátil do Londýna jako obyčejný námořník, netrvalo dlouho a stal se známou a obdivovanou osobností. Ne však vlastním přičiněním. O Selkirkovu slávu a nesmrtelnost se zasloužil kapitán Woodes Rogers, který Selkirkovo dobrodružství zachytil v pamětech, jež vyšly v Londýně roku 1712 pod názvem A Cruising Voyage Round the World. Šlo vlastně o Rogersovy deníky z cest, doplněné o mapy a ilustrace. Selkirk se stal populárním a obdivovaným. On sám však o slávu nestál.

Brzy poté, co Selkirk vystoupil na anglickou pevninu, směřovaly jeho kroky do rodného Skotska, kde ho již dlouhá léta všichni považovali za mrtvého. Alexandrovi rodiče i přátelé byli jeho návratem více než překvapeni a v Largu nastaly šťastné dny. Selkirk, který se pokusil usadit a žít jinak než dosud, se seznámil s pohlednou Skotkou Sofií Bruceovou, s níž nějaký čas žil. Po tomto vztahu následoval ještě jeden, avšak Alexandra usedlý způsob života neuspokojoval a neustále ho něco táhlo zpět mezi dobrodruhy, na paluby mořských korábů.

O Selkirkových osudech nemáme zpráv až do roku 1720, kdy se vrátil na moře ve službách Jeho Veličenstva, Jiřího I., když nastoupil jako poručík na lodi H. M. S. Weymouth. Tato služba však byla jeho službou poslední. Skotský námořník a dobrodruh Alexander Selkirk zemřel u pobřeží Afriky 12. prosince 1721, právě když na palubě držel hlídku. Příčinou jeho smrti byla pravděpodobně žlutá zimnice. Tak by skončil dobrodružný život pětačtyřicetiletého námořníka.

O Selkirkově příběhu se krátce po jeho návratu dozvěděl i Daniel Defoe, anglický novinář, propagandista a špion, který pracoval pro anglickou vládu a ty, kteří usilovali o sjednocení anglického a skotského parlamentu.  Ale Defoe byl také vynikajícím spisovatelem s velkou představivostí a bohatými zkušenostmi. Za vrchol jeho díla pak lze označit román, při jehož tvorbě se Defoe nemálo inspiroval právě osudem Alexandra Selkirka. Jistě, to on se stal předobrazem nesmrtelného Robinsona Crusoe. I přes popularitu Selkirkova příběhu však Defoeovi trvalo celých osm let, než se na světě objevilo první vydání knihy s dlouhým názvem Život a zvláštní podivuhodná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku. Jen během roku 1719 vyšel Defoeův román ve čtyřech vydáních a v následujících desetiletích a staletích ještě nesčetněkrát.