Poslední vzdor u Cullodenu

V létě roku 1745 se na skotském pobřeží vylodil potomek a dědic královského rodu Stuartovců, princ Karel Edward, aby rozpoutal poslední jakobitské povstání. I když získal několik pozoruhodných vítězství, nakonec musel pod tlakem postupující britské armády přijmout rozhodující bitvu. Tak došlo 16. dubna 1746 k osudovému střetu u Cullodenu, který určil směr britských dějin na další dvě století. Jak bitva před 275 lety probíhala?

Hodinu po poledni bitva začala. Cumberland se zpočátku pokoušel o obchvat zprava, to se mu ale nedařilo. Následně tedy vyslal oddíl mužů, aby zjistil palebnou sílu jakobitského dělostřelectva. Jakobité na bojišti zřídili tři baterie lehkých kanónů, na každém křídle a ve středu a i když nedávný déšť některá z děl vyřadil z provozu, stále s nimi museli Britové počítat. Přesuny probíhaly také na jakobitské straně, kde podle pozdějšího vyprávění generála Sullivana dostal generál Murray na pravém křídle rozkaz zaútočit na Brity. Ten sice neuposlechl, ale muže pod svým velením na útok připravil a stáhl je do těsnějšího útvaru. Zároveň se tím chtěl vyhnout překážce v podobě ohrady, která jim stála v cestě. Tím došlo k oslabení přední linie, kterou musely spěšně doplnit zálohy z druhého sledu. Murrayovým manévrem, který MacDonaldové na levém křídle ignorovali, se narušila celá jakobitská linie, jež se nyní na pravém křídle více přiblížila k nepříteli a získala diagonální tvar.

Není zcela jasné, kdo zahájil palbu. Buď to byli jakobité nebo protivníci začali pálit současně. Mezitím se nebe vyjasnilo a déšť ustal. Jakobitská lehká artilerie se ukázala jako málo účinná a brzy byla zcela překryta britskou bouří. Vládní vojsko postoupilo kupředu a na vzdálenost cca 400 - 500 metrů od pravého a 600 - 700 metrů od levého jakobitského křídla spustilo palbu z těžkých kanónů, které jakobitům chyběly. Masivní bombardování přimělo prince Karla, aby se z přední linie stáhl do bezpečné vzdálenosti. Jeho rozkazy tak měli nadále předávat poslové. To se bohužel úplně nedařilo. Dva z nich byli během bombardování zabiti, čímž se významně opozdil rozkaz levému křídlu, aby postoupilo vpřed a srovnalo linii. Dělostřelecká palba pochopitelně také narušila bitevní pořádek jakobitů.

Koordinovat postup po celé linii bylo pro jakobity nemožné. Zatímco se pravé křídlo přibližovalo k nepřátelské linii, levé křídlo zaostávalo hned z několika důvodů, z nichž ten hlavní byl špatný terén. Nedostatkem času před bitvou se totiž stalo, že téměř celé levé křídlo mělo před sebou bažinatý terén, který neumožňoval dostatečně rychlý postup proti nepříteli, natož pak využití jindy osvědčeného horalského útoku. A tak zatímco se pravé křídlo přibližovalo k britské linii, levé křídlo vsadilo na střelbu z mušket v naději, že tím oslabí protější stranu. Byli však příliš daleko, aby střelba měla zamýšlený efekt. Navíc vál silný vítr, který hnal jakobitům do tváře dým z nepřátelských zbraní. Když horalé na levém křídle zjistili, že je jejich střelba neúčinná, začali znovu postupovat, ovšem nikoliv dopředu, ale stahovali se doprava, aby obešli bažinu. Tím nabrali další zpoždění.

Jak dlouho jakobité čelili bombardování, než konečně zahájili útok? Odhady se pohybují mezi 15 a 30 minutami. Když se konečně dali do pohybu, změnili Britové střelivo a pálili na postupující horaly kartáčové střely, které měly vážné devastující účinky. Přesto jakobité nezakolísali a postupovali dál. Odhaduje se, že než se dostali do kontaktu s nepřítelem, vypálili Britové až šest kartáčových salv po celé bitevní linii. Kromě toho Cumberland vydal rozkaz, aby všechny tři linie rudokabátníků začaly na povel střílet z mušket v okamžiku, kdy se Skotové přiblíží na vzdálenost 27 metrů (30 yardů). Útočící jakobité tak stáli tváří v tvář soustředěné palbě přesily. Přesto se nezastavili ani nezačali prchat, ale na pravém křídle se dostali až na vzdálenost meče, prolomili britskou linii, zničili obě přední dělostřelecké baterie a začali nepříjemně dotírat na druhou linii. Pouze rychlé nasazení posil pomohlo jakobitský průnik zastavit. Bohužel, zbytek jakobitské linie nemohl efektivně podpořit úspěch na pravém křídle, kde se zuřivě bojovalo a kromě kontaktního boje dokázali Skotové opětovat i palbu. Probojovat dál se jim ale nepodařilo. Úspěšný průlom ale také přinesl těžké ztráty a vážné narušení velitelské struktury; pod generálem Murrayem padl kůň, Cameron z Lochielu byl těžce raněn, s vážným zraněním ležel na zemi také Charles Fraser, velitel regimentu lorda Lovata.

O nic lépe to nevypadalo na levém křídle, kde se regimenty MacDonaldů snažily proniknout přes rozbahněný terén, který jejich postup osudově zpomaloval. Oba náčelníci, MacDonald z Keppochu i MacDonald z Clanranaldu padli, a i když jejich vysoce disciplinovaní a zdatní muži postupovali dál, nedokázali za daných podmínek dojít až k nepřátelské linii. Na zbytky levého jakobitského křídla, jehož linie byla plná děr, vzápětí vyjely tři jízdní švadrony anglických dragounů. Kvůli bahnitému terénu se jim však záměr nezdařil a tak dragouni celou linii objeli a z boku zaútočili na Royal Écossais v druhé linii, kteří se snažili podpořit jakobitský průlom na pravém křídle. Podobná situace nastala i na opačné straně bojiště, kde se rovněž zapojila jízda, aby zvýšila tlak na tísněné jakobity. Nepříznivou situaci se snažily zvrátit další jednotky druhého jakobitského sledu, ale situace se pod tlakem jízdy, které se mezitím podařilo dokončit obchvat, stávala neudržitelnou. Tehdy padl do zajetí hrabě Kilmarnock

Na počátku bitvy zaujali jakobité postavení mezi dvěma kamennými zdmi, ohrazujícími Culloden House a Culloden Park. Nyní se z výhody, mající zabránit nepřátelskému útoku na křídlech, stala past. Během postupu jakobitů kamennou zeď Culloden Park, kryjící pravé jakobitské křídlo, nepozorovaně prolomila jednotka Campbell of Argyll Militia, vnikla dovnitř a zaujala pozice za zdí. V okamžiku útoku pravého jakobitského křídla se Campbellovi muži vynořili a začali pálit jednu salvu za druhou jakobitům do boku a nepřestávali, dokud byli povstalci na dostřel. Tato nečekaná masivní palba z úkrytu v kombinaci s útokem jízdy nakonec přiměly jakobity, vystavené křížové palbě a tísněné úspěšným obchvatem jízdy, aby ustoupili. Bez zaváhání dosud bojovaly skoto-francouzské síly Royal Écossais, čelící útoku ze dvou stran. Celkově se však jakobitský odpor pomalu hroutil. Zatímco se značně prořídlé oddíly horalů z první linie stahovaly, odvážně a proti přesile jízdy kryli jejich ústup Irish Picquets z francouzské armády, kteří se sami pomalu dostávali do obklíčení.

Zatímco se mnozí dali na ústup, který srdnatě kryli Irové, což významně přispělo k tomu, že se z bitvy nestal masakr, shromáždil kolem sebe George Murray zhruba 500 – 600 mužů. Ti se narychlo zformovali do palebné formace a pokusili se alespoň zpomalit postup britské pěchoty, jež měla v dané chvíli trojnásobnou přesilu. Sebemenší vyhlídka na vítězství byla ztracena a porážka byla nevyhnutelná. Otázkou nyní bylo jak dlouho se jakobité dokáží udržet. Princ Karel sledoval celou bitvu z bezpečné vzdálenosti. Ve chvíli, kdy se lord John Drummond pokusil z Royal Écossais a jízdního oddílu Fitzjames´s Horses, který původně tvořil princovu stráž, nyní jej ale Karel vyslal k podpoře spolubojovníků, postavit čtvercovou obranu proti postupujícím Britům, vydal generál Sullivan rozkaz dostat prince Karla do bezpečí. Ten to však odmítl a trval na tom, že zůstane až dokonce. Protestoval, i když ho jízdní eskorta odvážela. Poslední bojující jakobitská jednotka Royal Écossais, která Karlovi získala dostatečný čas, aby se dostal do bezpečí, nakonec z boje také vyvázla a vzdala se o tři dny později v Inverness.

Uplynula sotva hodina od začátku bitvy a boj o tři královské koruny a nezávislost Skotska se změnil v boj o holý život. Přeživší jakobité z pravého křídla ustupovali spolu s generálem Murrayem na jih k Ruthvenu, zatímco zbytky levého křídla prchaly po silnici směrem k Inverness. Vládní dragouni je nemilosrdně pronásledovali a cestou k městu zabíjeli každého, na koho narazili – muže, ženy i děti bez ohledu na to, zda měli s bitvou něco společného. Přímo na bojišti to vypadalo jako v Den posledního soudu. Všude mrtvá a zohavená těla, stovky těžce raněných a nad tím vším se vznášel hustý kouř. V bitvě u Cullodenu nalezlo smrt přibližně 1 500 jakobitů, především klanových válečníků z Highlands. Někteří padli v boji nebo při ústupu, avšak mnozí další se stali obětí rozkazu vévody Cumberlanda a jeho důstojníků, kteří nařídili bez milosti dobíjet raněné. Vládní vojáci tak obcházeli bojiště a bajonety zasazovali smrtící rány přeživším jakobitům.


Zajímají Vás dějiny Skotska, bitvy, intriky a spletité události jakobitských povstání? Rádi byste poznali okolnosti, vedoucí k bojům Skotů za obnovu nezávislosti země ? Chcete se dozvědět víc o skotských klanech? Máte rádi Skotsko a jeho tradice? Odpovědi i mnoho dalšího naleznete v knize Skotskem po stopách seriálu Cizinka.