Podivný nález trpasličích rakví

Rakve byly zdobeny cínovým kováním a víka byla připevněna bronzovými špendlíky. Rakvičky byly pečlivě seřazeny do tří řad a vzhledem k jejich stavu, kdy některé byly nahnilé či ztrouchnivělé a jiné docela nové, se dalo usuzovat na to, že rakvičky byly do jeskyně ukládány průběžně po delší dobu.

Následujícího dne chlapci oznámili objev svému učitel, panu Fergusonovi, který byl shodou okolností nadšeným amatérským archeologem. Ten místo nálezu prohlédl a všech sedmnáct rakviček si odnesl domů, kde je opatrně a pečlivě prozkoumal. Uvnitř každé rakvičky nalezl malou figurku ze dřeva, představující člověka, oblečenou do bavlněných pohřebních šatů. Bavlněnou látkou byly také obtočeny některé z rakví. Tento podivný nález, který byl publikován deníkem The Scotsman 16. července 1836 a o čtyři dny později také londýnské The Times, jehož část lze dodnes vidět v National Museum of Scotland, nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen.

V souvislosti s podivným nálezem se objevily asociace s čarodějnictvím, jak dokládá článek z deníku The Scotsman ze soboty 16. července 1836. Zde je nález označen jako „satanova kouzelnická dílna“, kterou se naštěstí podařilo objevit a zničit. Jiná hypotéza se kloní k tomu, že jeskyně s miniaturními rakvemi byla ve skutečnosti jakýmsi pietním místem - pomníkem sedmnácti obětí nechvalně známých vrahů a zlodějů mrtvol, Williama Burka a Williama Harea, kteří své oběti nejprve opili, pak udusili a nakonec je prodali k lékařským výzkumům. Zajímavou indicii nabízí dopis, který získalo National Museum of Scotland v souvislosti s nálezem.

Podle dopisu, jehož autorkou je žena žijící roku 1836 v Edinburghu, v době kolem nálezu rakví často navštěvoval  kancelář jejího otce hluchoněmý a mentálně postižený muž. Nedlouho potom, co byly z jeskyně rakve odstraněny, se muž znovu objevil a byl evidentně silně rozrušený. V ruce svíral list papíru, na kterém byly načrtnuty tři rakve nesoucí data 1837, 1839 a 1840. To bylo naposledy, kdy se muž objevil. Snad náhodou se stalo, že roku 1837 zemřel autorčin otec a v letech 1839 a 1840 další její dva příbuzní. Podle teorie autorky dopisu byl podivný muž původcem všech sedmnácti rakví i figurek a právě jejich přemístění ho hluboce sklíčilo a vyvedlo z míry. Nic víc o tom však není známo.

S originální hypotézou, která rovněž navrhuje vysvětlení, byť poněkud fantastické, přišel i český badatel Arnošt Vašíček. Ten, na základě analogie se zvláštními pohřebními zvyky Torajů z indonéského ostrova Celebes, dospěl k velmi zajímavému závěru. Torajové vytvářejí dřevěné figuríny tau-tau, které umisťují před hroby skutečných zesnulých, vytesaných do skály. Domorodci věří, že se do dřevěných figur může vtělit duše zemřelého a proto jsou tyto sochy vyhotoveny tak, aby svým zjevem i ošacením připomínaly zesnulého. Sochy tau-tau obvykle dosahují třetinové výšky originálu. Dr. Vašíček na základě této podobnosti klade znepokojivou otázku. Může být nález u Edinburghu obdobou torajského obyčeje? Výška Torajů je v průměru 160 cm a figury tau-tau jsou třetinové. Použijeme-li stejný klíč u cca. 10 cm figurek, pak by to znamenalo, že jejich tvůrci byli vysocí asi 30 cm. Tato výška by odpovídala výšce trpaslíků ze světových mytologií a folkloru. Podívejme se, co se o malých bytostech dozvídáme z lidové tradice.

Skotský folklor zná skřítky, tzv. Brownie, kteří žijí v blízkosti lidských obydlí. Jsou prý hnědí, ne příliš hezcí, velmi šikovní a jejich výška se pohybuje mezi 60 a 90 cm. Mají dlouhé vlasy, vrásčitý obličej, ale jinak jsou přátelští. Jejich příbuznými jsou Pixiové, žijící na severu Anglie. O mnoho zlověstnější jsou tzv. Rudé čepičky, jak se přezdívá malým krvelačným bytostem, které obývají rozvaliny hradů pohraničního kraje Borders na jihu Skotska. Kromě toho zná skotský folklor i zlomyslné šotky, kteří lidem spíš škodí. Prastaré kopce obývají i irští leprechaunové. Jsou všichni příslušníci možná už vymřelého druhu?  Britské ostrovy jsou jen špičkou pomyslného ledovce. S velmi podrobným popisem vzhledu i vlastností bytostí malého vzrůstu se setkáváme ve folkloru prakticky celého světa, od švédských trollů po podivné tvorečky z Indonésie a Malajsie. Roztodivní trpasličí tvorové nechybí ani ve folkloru slovanském.

Na mnoha místech České kotliny se tradují pověsti o trpaslících, jakýchsi zmenšených obdob lidí, nikoliv liliputech, kteří obývali méně přístupné či odlehlé oblasti, hory nebo lesy, a jen občas navštěvovaly venkovany. Ti je naopak chovali ve velké úctě a vážnosti. Často jim připisovali magické, ba nadpřirozené schopnosti a věděli, že je lépe s nimi vycházet po dobrém. Proto je dodnes znám zvyk, a nejen od nás, dávat malým bytostem dary v podobě misky mléka nebo jiné stravy. Známé jsou například pověsti o populaci malých bytostí  na Černém vrchu v povodí Ohře nebo na Boží hoře u Ústí nad Labem. Společným slovanským domácím človíčkem je domovoj, u nás známý jako hospodáříček. U Lužických Srbů se tradují pověsti o Lutcích, malých lidech, mnohem starších než kam sahá lidská paměť. V pověstech jsou také označováni jako strážci podzemních pokladů, to zřejmě díky zvyku zakládat svá obydlí v zemi. Jejich domy byly normálně v krajině nepostřehnutelné, tvořily jen jakési zvlnění. O existenci tohoto lidu však máme i hmatatelný důkaz, totiž jejich žárové hroby. Pohřební ritus žehem bohužel nezanechává kosti a tak nemůžeme s jistotou určit výšku těchto bytostí. Byli Lutkové pozůstatky neolitického lidu, mnohem menšího než příchozí Indoevropané? Nebo to byli příslušníci zapomenuté trpasličí rasy?

Indicie, naznačující existenci jakéhosi pradávného národa malých lidí, přicházejí i z Nového Světa. Jedním z nejznámnějších případů, kdy byla posílena domněnka v existenci trpasličí rasy, je nález z roku 1932. Tehdy hledali Cecil Main a Frank Carr na úpatí hory San Pedro ve státě Wyoming zlato. Při jednom z odstřelů skály objevili malou jeskyni a v ní značně neobvyklou mumii podivného stvoření. Byl jím sedící mužíček o celkové výšce 35 cm, se značně zvrásněnou kůží žlutohnědé barvy, úzkými rty, placatým nosem, velkýma očima a plnovousem. Jeho hlava byla podivně zploštělá, pokrytá ještě měkkou houbovitou hmotou.

Mumie trpaslíka vyvolala senzaci, ale vědci byli skeptičtí a celou záležitost považovali za podvrh. Opak však dokázal Dr. Henry Shapiro, který zařídil prozkoumání mumie rentgenovými paprsky. Ty odhalily plně vyvinutou mužskou kostru i končetiny a také prokázaly poškozenou páteř a zlomenou klíční kost, což mohlo naznačovat násilnou smrt. Tento předpoklad posílilo zjištění, že zploštělá hlava trpaslíka byla vlastně roztříštěnou lebkou s vyteklým mozkem a zaschlou krví. Bytost měla všechny zuby, zajímavé jsou především značně ostré vyvinuté špičáky, a na základě celkového stavu bylo odhadnuto stáří tvora na cca. 65 let. Je zajímavé, že mnoho indiánských kmenů pevně věří v existenci agresivního trpasličího národa, který prý dosud žije v odlehlých oblastech USA.

Je zajímavé, že mnoho indiánských kmenů pevně věří v existenci agresivního trpasličího národa, používajícího luky s otrávenými šípy, který prý dosud žije v odlehlých oblastech USA. Kmen Čerokézů zná trpaslíky Yumwije a Komančové si odpradávna vyprávějí o Nunnupijích. Ve folkloru severoamerického kmene Šošonů jsou nazývány drobné bytosti jako Nimerigar a mají zvláštní tradici. Ve chvíli, kdy je některý z Nimerigarů příliš starý nebo nemocný, je zabit ranou do hlavy. Zajímavá shoda okolností, že právě mumie Pedra vykazuje stejné příznaky – rozbitou lebku i věk! Indiánské legendy jsou mnohem starší než evropská kolonizace Ameriky, přesto se trpasličí bytosti v lecčems podobají trpaslíkům z irského nebo severského fokloru. Může jít o fragmenty vědomostí o prastarám trpasličím národu?

Mumie trpaslíka Pedra není zdaleka jedinou indicií o tom, že naše rasa by nemusela být jediná na Zemi. V anglickém Lancashiru došlo na konci 19. století ke zvláštnímu objevu. V rašeliništi pod Penninskými vrchy byly odkryty stovky podivných miniaturních kamenných nástrojů, pro člověka naprosto nepoužitelných. Jejich velikost byla zarážející, pouze necelé dva centimetry! Mezi miniaturními nástroji byly škrabky, vrtáky a srpovité nože, vše v precizním provedení. Pro normálního člověka jsou takové nástroje k ničemu. Způsob jejich uložení napovídá tomu, že by mohlo jít o rituální obětiny. Ovšem proč tak miniaturní a perfektně vypracované? Takové nástroje by měly své praktické využití, ovšem pro někoho miniaturní velikosti. Navíc nejde o ojedinělý nález.

Na území USA, nedaleko Hillsboro v okresu Coffee ve státu Tennessee bylo roku 1876 nalezeno rozsáhlé pohřebiště. Jako u mnoha nálezů, i tento byl učiněn náhodně, když místní farmář při orbě narazil na lebku a několik kostí. Brzy se ukázalo, že nejde o ojedinělý nález, ale jen nepatrný článek obrovského pravěkého hřbitova, jehož odhadovaný počet „obyvatel“ se odhaduje na 75 až 100 000 pohřbených! I kdybychom vzali v potaz nedokonalé archeologické prospekční metody 19. století a počítali jen s pětinou, pak nám stále zůstává nekropole o dvaceti tisících hrobech. A kdože byli oni nebožtíci? Jen max. 90 cm vysocí tvorové, pohřbení v sedě či ve stoje. Že nejde o náhodu potvrzuje i fakt, že byl rovněž v Tennessee, v okrese White nalezen další takový „trpasličí“ hřbitov.

Do třetice stojí za zmínku slavný nález z nedávné doby. Roku 2003 objevili antropologové Peter Brown a Michael Morwood na ostrově Flores, v jeskyni Liang Bua, kosterní ostatky dosud neznámého tvora, evidentně však příslušníka rodu homo. Vzápětí jsou nalezeny ostatky dalších osmi jedinců. Jak se později ukázalo, tvor byl ženského pohlaví, odhadované stáří je osmnáct tisíc let, v době smrti byl třicetiletý. Co však na tom všem bylo nejpodivnější, jeho výška dosahovala pouhého jednoho metru! Mezi vědci se rozhořel lítý boj, na jehož konci stanul nový živočišný druh – homo florensiensis. Vyhynutí tohoto tvora je kladeno do doby před dvanácti tisíci lety, má to však jedno „ale“. Domorodci z nedaleké Sumatry si odpradávna vyprávějí o tvorovi, žijícím hluboko v pralese, kterého znají jako Orang pendeka. Jde vlastně o miniaturní obdobu amerického Big Foota, dosahující výšky 1 – 1.5 m.

Existence Orang pendeka je považována za mnohem více pravděpodobnou, než třeba existence himálaiského Yettiho. Znají ho domorodci, poté se s ním výjimečně setkali i holandští kolonisté, přesto byl donedávna odsuzován do říše legend. Teprve od roku 2003 začíná být brán vážně i západním světem. Onoho roku vystoupili tři Britové, Adam Davies, Andrew Sanderson a Keith Townley s otiskem chodidla a srstí, které získali při putování Sumatrou. Jak později určili zoologové, získané vzorky nepatří žádnému ze známých tvorů. Nemůže být sumaterský Orang Pendek potomkem trpaslíka z Floresu? Stejného tvora znají i domorodí Véddové na Srí Lance a říkají mu Nittevo. Jeho popis naprosto odpovídá človíčkovi z Floresu. Domorodci s ním v minulosti vedli války a nakonec ho vyhubili. Byl prý velice divoký a sexuálně náruživý.

Mumie trpaslíka Pedra, indiánský, skotský nebo slovanský folklor či miniaturní nástroje na straně jedné a tvorové jako Nittevo, Orang pendek a floreský člověk na straně druhé. Vše jakoby nasvědčovalo tomu, že po naší planetě se procházeli, nebo stále procházejí minimálně dva odlišné druhy malých bytostí. Jedni jsou větví rodu homo a dnes předmětem bádání zoologů i kryptozoologů, druzí se pomalu stali součástí legend a mýtů, občas ale přece jen narážíme na jejich existenci, ať už dávnou či současnou. Mohly tyto dvě kategorie místy splynout v jednu. Kdo ví, kolik dosud neznámých tvorů tato planeta zrodila, není však vyloučeno, že ti, kterým se říká trpaslíci, elfové, domovojové, Lutkové, Nimerigarové a určitě mnoha dalšími jmény, byli mezi nimi.

Jakému tvorovi patří Pedrova mumie? Kdo se skrývá v sumaterské džungli? Kdo zhotovil miniaturní nástroje a proč? Jsou afričtí Pygmejové příbuznými človíčka z Floresu? A co si myslet o podivném nálezu u skotského Edinburghu? Máme autorství miniaturních rakví s figurkami připsat trpaslíkům ze skotského folkloru, dětské hře, černé magii, památce zemřelých, duševní poruše nebo nějakému pohanskému rituálu z dávných dob?