Ohňový svátek na skotský způsob

Po dlouhé a vyčerpávající zimě, době temnoty, se konečně přiblížilo jaro a s ním světlá část roku. Proto se velké úctě Keltů těšila jarní rovnodennost, kdy Keltové oslavovali příchod jara. Noc a den mají stejnou délku, příroda po zimě nabývá nových sil. Příslib nového života a plodnosti naši předkové slavili pečením koláčů v podobě slunce, domy si zdobili jarními květinami a pučícími větvičkami. To skutečné jaro však propuklo až o svátku Beltain, třetím nejvýznamnějším keltském svátku, jenž jako lunární svátek připadal na noc z 30. dubna na 1. května. Tímto svátkem začínala světlá a plodná část roku. Svátek byl zasvěcen bohu Belenovi, jehož kult byl rozšířen od Itálie, přes Čechy až po Britské ostrovy a lze jej přeložit jako „Belenův oheň“, což pochopitelně souviselo nejen se sluncem, ale také posvátnými ohni, které se o této noci pálily. Ohně sloužily k rituální očistě po zimě. Proto se přes ohně skákalo, mezi dvěma ohni z posvátného dřeva se prováděl dobytek a po uhašení starých ohňů v domácnostech se z uhlíků posvátných ohňů zakládaly ohně nové. V ohni také končily nejrůznější obětiny, původně se prý ale bohům zasvěcovaly živé oběti.  Z kopců se pouštěla hořící kola a do vzduchu se vyhazovala hořící košťata. Oslavy Beltainu provázelo také bujné sexuální veselí, které mělo zajistit plodnost země.

Beltain se od prehistorických dob slavil také ve Skotsku, přežil příchod křesťanství i nejrůznější vlny reformačního šílenství a žije dodnes. Pálení rituálních ohňů je doloženo nejen na pevnině, ale také na ostrovech Skye nebo Mull. V Edinburghu se Belenův oheň historicky pálil na sopečné hoře Arthur´s Seat a zde také vznikla novodobá tradice Beltane Fire Festival. Poprvé se odehrál roku 1988, kdy se několik nadšenců ve spolupráci se School of Scottish Studies na Edinburské univerzitě rozhodlo rekonstruovat dávný rituál. Akce si velmi rychle získala značnou popularitu (Belen suď, zda to bylo díky účasti polonahých žen) a stala se festivalem. Proto byla také z praktických důvodů přesunuta z odlehlého Arthur´s Seat na Calton Hill uprostřed města. Na magičnosti jí to ale neubralo. Tato moderní oslava Beltainu přitom čerpá z historických, mytologických i literárních pramenů.

Počátek léta symbolizoval letní slunovrat, připadající na 21. června. Tehdy byl den nejdelší, sluneční kotouč demonstroval svou plnou sílu, a proto také veškeré obřady úzce souvisely se sluncem. Dominantní úlohu, podobně jako při oslavách Beltainu, hrály ohňové rituály. Opět se z kopců a po polích pouštěla zapálená kola, symboly žhnoucího slunce, skákalo se přes ohně. S pozorováním letního slunovratu, se sluncem v nejsevernějším bodu horizontu, jsou také spojeny megalitické stavby, které sice Keltové nebudovali, ke svým rituálům, včetně pozorování nebeských úkazů, je však využívali. Oslavy a obliba letního slunovratu však nebyly specifikem Keltů, byly vlastní většině národů pravěku a starověku.

Keltové ctili sluneční kotouč, což se projevovalo např. v oslavách letního a zimního slunovratu či spojení posvátného jmelí se sluncem. Významné postavení měl také sluneční bůh Lugh, jemuž byl věnován svátek Lughnasad. Avšak mnohem větší vážnosti v keltské společnosti požíval Měsíc, představující v protikladu k Slunci ženský princip. Jak uvádí i Caesar, keltský den začínal nocí, tedy východem Měsíce. U některých megalitických staveb, využívaných i Kelty, bylo prokázáno, že sloužily (také) k pozorování Luny a co je významné, podle Měsíce se řídil rovněž keltský kalendář. To dokládá jedinečný nález z roku 1897, tzv. kalendář z Coligny. Jedná se o do bronzu vytepaný lunisolární kalendář, zachycující měsíční fáze během šedesáti dvou lunárních měsíců v pětiletém kalendářním cyklu. Keltský rok měl podle kalendáře dvanáct měsíců, přičemž každý měsíc začínal v polovině měsíční fáze. Základní jednotkou kalendáře tak bylo dvoutýdenní období. Kalendář je napsaný latinskými písmeny, ovšem v keltském jazyce a vykazuje pozoruhodnou přesnost, srovnatelnou s kalendářem juliánským. Podle tohoto kalendáře dokázali Keltové určovat své čtyři nejvýznamnější svátky – Samhain, Imbolc, Beltain a Lughnasad a přitom je stále udržet uprostřed lunárního měsíce.

V českých zemích dodnes přežil ohňový Beltaine jako oblíbené pálení čarodějnic. Ostatně, pokud se podíváme na charakteristiku svátku, je pochopitelné, proč se mezi lidmi udržel a proč jej křesťanství spojilo s ďáblem a čarodějnickými slety.