Odkud se vzali Skotové?

Vedle domorodých, jen málo romanizovaných Britonů na jihu dnešního Skotska, pronikal od 5. století do země keltský živel z Irska, tehdy označovaného jako Hibernia či Scottia. Gaelsky mluvící Skotové přicházeli do Británie nejprve jako nájezdníci – piráti, což je ostatně překlad označení Scoti. Ti se brzy začali na území většího z Britských ostrovů usazovat. Menší usedlosti irských osadníků vznikaly v Dumnonii, na území dnešního Walesu, odkud pod jejich tlakem odcházeli domorodí Britonové do Armoriky, dnešní Bretaně. Převážná část přistěhovalců se však soustředila na západním pobřeží dnešního Skotska, do oblasti Argyllu, kde později zakořenilo malé skotské království Dál Riata, budoucí velký rival dominantního království Piktů.

Irští Skotové byli každým coulem Keltové a svou keltskou kulturu i jazyk přivezli s sebou, čímž zároveň posílili keltský prvek na severu Británie. Jazykem, kterým hovořili, byla gaelština, jež se od řeči domorodých Piktů i Britonů lišila, avšak nakonec se stala jazykem celého Skotska. Roku 498 se rozhodli tři princové irského království Dál Riata opustit rodnou zemi a usadit se na západním pobřeží Kaledonie, v dnešním Argyllu, kde již existovala poměrně velká kolonie Skotů. Tito synové dalriadského krále Erca si rozdělili územní sféry vlivu rovným dílem; Loarn se ujal vlády nad severní částí Dál Riaty, Aonghus se stal králem ostrova Islay a Západních ostrovů. Princ Fergus nastoupil na místo velekrále a jako takový přenesl své sídlo z Irska do Skotska. Roku 500 s sebou přivezl i prastarý korunovační kámen, tzv. Kámen osudu, na němž byli korunováni všichni irští a poté skotští králové až do roku 1296. Tak vzniklo první skotské království s hlavní pevností Dunadd, které se stalo rivalem a později i spojencem piktských království, zejména v boji proti Anglům na jihu a následně Vikingům na severu.

Dominantní silou na severu Británie však zatím byli Piktové, domorodí obyvatelé dnešního Skotska. Původní kaledonské kmeny se někdy v 5. století postupně sloučily do větších konsolidovanějších celků, Z nich vzniklo sedm piktských království: Fib (později Fife), Fotla (později Atholl), Circinn, Fiddach, Ce (oblast kolem pahorkatiny Bennachie s pevnosti Mither Tap, kde zřejmě došlo k bitvě u Mons Graupia), Cait (později Caithness) a nejvýznamnější Fortriu, které vzniklo na území kmene, či kmenové konfederace Verturionů, o nichž se zmiňuje už ve 4. století dějepisec Ammianus Marcellinus. Tato království se v 7. století dále sloučila do dvou větších celků, takže nás učenec přelomu 7. a 8. století Beda Ctihodný spravuje o tom, že se Piktové dělí na severní a jižní.

Zatímco severní Piktové, jimž dominovalo království Fortriu, zůstávali samostatní, jižní Piktové byli napadení Angly z Northumbrie, byli nuceni uznat jejich svrchovanost a odvádět pravidelný tribut, patrně ve formě hovězího dobytka a obilí. To se však změnilo v 80. letech 7. století, kdy Bridei Mac Bili, vládce království Fortriu, přešel do ofenzivy proti Northumbrijcům. Oblehl dvě northumbrijské pevnosti na území jižních Piktů a dobyl je. Na to musel zareagovat Ecgfrith, král northumbrijských Anglů, Piktové totiž nebyli jediní, kdo proti němu povstal. Na odpor se postavili rovněž Britoni a dalriadští Skotové. V úporné snaze zachránit hroutící se moc Northumbrie, vypravil se král Ecgfrith roku 685 proti severním Piktům krále Brideie. Jak tažení dopadlo, vypráví stručně Beda Ctihodný: „… když tentýž král Ecgfrith opovážlivě vedl vojsko, aby vyplenil království Piktů – králi v tom záměru jeho přátelé … bránili -, předstírali nepřátelé útěk a zavedli krále do soutěsek nepřístupných hor. Tam jej potom s převelikou  částí sborů, které si přivedl, pobili.“

O drtivém vítězství Piktů z Fortriu přinášejí zprávu i další prameny, např. letopisec Tigernach či mnich Nennius ve své Historia Brittonum. Střet, který se odehrál 20. května 685, vešel do dějin jako bitva u Dun Nechtain (Dunnichen), podle anglosaských pramenů jako bitva u Nechtansmere. Vítězství Piktů znamenalo mocný impuls ke konsolidaci území obývaného Pikty. Srdcem piktského dominia se stalo království Fortriu s pevností na místě dnešní vesnice Burghead v zálivu Moray u severního pobřeží Skotska. Druhým centrem, patrně duchovním a náležejícím původně do sféry jižních Piktů, bylo Scone. Vrchol piktské moci přišel v 8. století, kdy prakticky celé dnešní Skotsko pokrývala Pictavia. Tehdy se však o slovo přihlásili nájezdníci ze Skandinávie.

V době, kdy docházelo ke konsolidaci Piktů, vzrůstala také moc království Dál Riata irských Skotů, kteří se pevně usadili na západním pobřeží Skotska. V 7. století se i Skotové dostali pod nadvládu Northumbijců, což změnilo teprve piktské vítězství u Dun Nechtain. Dal Riata však nebyla, zejména díky vnitřní nejednotě, natolik silná, aby mohla vzdorovat Piktům, kteří po roce 730 skotské království nejméně na jednu generaci ovládli. Někdy od poloviny 8. století také můžeme datovat postupné sbližování Skotů a Piktů, projevující se mimo jiné královskými sňatky mezi potomky piktských a skotských králů. K definitivnímu zlomu však došlo roku 839. Tehdy došlo k velké bitvě spojeneckého vojska Piktů a Skotů s Vikingy u Burgheadu. Tentokrát však stálo štěstí na straně Seveřanů. Piktové, kteří dlouhodobě čelili hlavnímu náporu vikinských nájezdníků, byli poraženi. V krvavé řeži padl piktský král Eógan mac Óengusa, skotský král Áed mac Boanta a nespočetné množství další šlechticů a válečníků, jak uvádějí Ulsterské letopisy.

V Pictavii se rozhořely boje o to, kdo bude svrchovaným vládcem. Adeptů bylo několik, avšak vítězně z boje vyšel Cináed mac Ailpín, známější v poangličtěné podobě jako Kenneth I. MacAlpin. Svůj nárok obhájil nejen činy, ale i svým původem, neboť byl potomkem skotského prince a piktské princezny. Roku 843 se stal králem Piktů, avšak díky svému původu více sblížil Pikty a Skoty. Později byl svými následníky označen jako král Alby, což byl od konce 9. století název pro sjednocené království Piktů a Skotů. Byl to právě Kenneth, který přenesl královské sídlo do Scone, tradičního piktského mocenského i duchovního centra a nechal sem přemístit také Kámen osudu, na nějž usedal nově zvolený král.

A tak se stalo, že Piktové, kteří byli původně dominantním etnikem Skotska, byli nakonec pohlceni expandujícími Skoty a splynuli s nimi v jeden národ. Velkou zásluhu na tom nepochybně měly neutuchající války s vikingy, v nichž zahynula velká část piktských králů a jejich dědiců. Ze skotských nájezdníků se tak postupně stali králové dnešního Skotska, kterému dali i jméno.

Etnická mozaika Skotska by však nebyla úplná, kdybychom se alespoň částečně nezmínili ještě o jednom silném faktoru, který měl vliv na vytvoření středověkého skotského národa. Od počátku 9. století začali na sever a západ Skotska podnikat loupeživé výpady norští vikingové, kteří nejprve ovládli ostrovy - Orkneje, Shetlandy a posléze i část Hebrid - a následně začali pronikat i do vnitrozemí, především do piktského království, které kladlo nájezdům statečný odpor a jako jedno z mála evropských království se Seveřanům ubránilo. Nicméně v jedné z bitev byl zabit piktský král, což později přispělo k tomu, že Kenneth I. MacAlpin sjednotil Pikty a Skoty v království Alba. V následujících desetiletích se pak Norové natrvalo usadili na Orknejských ostrovech, kde se smísili s původním keltským obyvatelstvem, vytvořili vévodství a brzy se stali i občasnými spojenci Skotů v boji proti germánským Anglosasům. Norské geny dnes kolují v žilách Skotů a i některé klany odvozují svůj původ od severského předka.