Nejobávanější válečníci Irska

Kdo byli galloglassové? Když řekneme, že to byli odvážní, bojem zocelení muži, bez nichž by žádný z irských vůdců moc dlouho neobhájil své panství, je to jistě pravda. Sami galloglassové však nebyli Irové, ale Skotové, pocházející ze západního pobřeží Skotska a Hebridských ostrovů, kteří byli potomky gaelsky mluvících domorodců a vikinských nájezdníků ze severských fjordů. Ti se na skotských ostrovech usazovali od 10. století, čímž významně přispěli do zdejšího lidského genofondu. Kombinace keltských a vikinských genů přirozeně zrodila válečníky tělem i duší, jejich služby byly neocenitelné. Samotné slovo galloglass, případně též gallowglass je poangličtěné irské gallóglach, což znamená „cizí válečník“. Cizí ve smyslu jejich původu ze Seveřany osídlených ostrovů. Později však termín galloglass nabyl jiného významu a označoval určitý typ válečníka.

První galloglassové nebyli prvoplánovými žoldnéři ani dobrodruhy hledajícími štěstí za mořem. Zpočátku jich do Irska nemálo přicházelo v rámci sňatků jako doprovod. Mnozí také byli nedobrovolnými vyhnanci, kteří upadli v nemilost krále nebo byli k odchodu přinuceni jinými okolnostmi. Zejména během první skotské války o nezávislost stanuly některé klany na špatné straně a ve vlastním zájmu bojovaly po boku nepřátel krále Roberta I. Bruce. To byl případ klanu MacSweeneyů, kteří po roce 1310 museli natrvalo opustit Skotsko a usadili se v irském Donegalu ve službách O´Donnellů. Podobně tomu bylo i s mnoha členy klanu MacDonnellů, MacCabeů či MacDowellů. Později do Irska odcházeli mladší příslušníci klanů z Vysočiny, kteří neměli dobré vyhlídky získat postavení, půdu ani slávu. Odchod na sousední ostrov stál za pokus. Vyplatilo se.

Když roku 1166 sesadil sousední náčelník krále Leinsteru, pozval si zhrzený vládce na pomoc Angličany. Anglický král Jindřich II. prosbu vyslyšel a papež ji posvětil. Byla to zřejmě nejosudovější chyba irských dějin. Po půdě bažící angličtí (normanští) rytíři rádi roku 1169 poskytli sousedskou výpomoc a z ostrova už neodešli. Rozdrobené irské klany bez ústřední královské autority kladly marný odpor. O sto let později ovládali Normané rozsáhlou oblast kolem Dublinu zvanou Pale, jejich hrady vyrostly na mnoha místech ostrova a pří svrchovanosti anglického krále byla podřízena značná část ostrova. Irským pánům nezbylo nic jiného než opět pozvat na pomoc cizince. Byli jimi skotští galloglassové.

Námezdní válečníci ze Skotska se rychle stali značně žádanými. Nejen, že byli velmi účelní v boji, ale také výteční jako osobní stráž. Irští váleční vůdci a klanový králové si galloglasse oblíbili, neboť jako cizinci nepodléhali žádnému z místních pánů ani okolním vlivům a byli oddaní tomu, kdo je platil. První písemný doklad o galloglassech pochází z roku 1259, kdy do Irska přicestovalo 160 válečníků jako věno dcery lorda Dugalla MacRoryho z Argyllu, země na západě Skotska, jež se měla stát ženou Aedha O´Connora, krále Connachtu. Právě on dokázal na nějaký čas odrazit postup Normanů, tvrdou porážku jim uštědřil v bitvě u Áth-an-Chip roku 1269, k čemuž nepochybně přispěli i nasazení galloglassové.

Mnohem větší slávu však skotským válečníkům přinesla irská expedice Edwarda Bruce, mladšího bratra slavného skotského krále Roberta, jenž se pokusil ve spolupráci s irskými lordy otevřít druhou frontu v boji s Angličany a vyhnat je z ostrova. Bruceova expedice (1315- 1318) měla zpočátku úspěch, uštědřila anglickému vojsku řadu porážek a zatlačila okupanty do tvrdé defenzivy. Expedici nakonec zlomil hladomor a sám Edward roku 1318 padl v bitvě. V Irsku však zbylo mnoho zkušených nevyužitých Skotů, jejichž služby stálo za to vyvážit zlatem. Tak dostal ostrov další injekci galloglassů.

Od poloviny 13. století až do konce století 16. se galloglassové stali jedním z rozhodujících faktorů lítých bitev na irské půdě. Původ galloglassů byl sice ve Skotsku, ale jejich počty nebyly ani zdaleka dostačující. Proto začali do svých válečnických družin rekrutovat také mladé domorodé Iry ze všech sociálních vrstev, mnohdy však z nejchudších poměrů. Galloglassem se ale nemohl stát každý. Klíčovými předpoklady k přijetí mezi elitní bojovníky byla síla, výška a odvaha. Minimální věk byl patrně 16 let.

Irové žili velmi tvrdým obtížným životem, byli odvážní a uvyklí boji. Pod správným vedením se tak z nich stávali skvělí a obávaní válečníci. Když na konci 16. století rozpoutala královna Alžběta I. v Irsku válku, varoval ji Robert Devereaux, lord Essex, aby proti drsným vojákům Hugha O´Neilla, vůdce Irů proti anglické okupaci, nasadila výhradně zkušené veterány. Urostlí, těžce vyzbrojení galloglassové s velkými sekerami Angličanům připomínali pohádkové obry a také je k nim přirovnávali.

Disciplinovaní, odvážní a zruční galloglassové žili válkou. Zatímco mnozí válečníci působili na volné noze, svou sekeru prodávali nejvyšší nabídce a uzavírali smlouvu tu s jedním, tu s druhým pánem, obvykle na čtvrt roku, byli tu také ti, kteří svůj osud spojili s jediným vůdcem. To byl případ několika skotských klanů, které se za vojenské služby irským vládcům směly usadit na jejich půdě, místní sedláci měli povinnost je živit, těšily se různým privilegiím (právo rybolovu, daňové výhody, právo sedět po pravici pána atd.) a dokonce se staly součástí klanu svého pána. Tak se např. MacSweeneyové stali jednou z větví irských O´Donnellů. Možnost býti galloglassem se tak v jednotlivých rodinách a klanech dědila. Byl-li otec, bude i syn.

Galloglassové se sdružovali v „praporech“ (corrughadh) po 80 – 90 mužích pod velením consabala, jak se označoval jejich velící důstojník. Právě on uzavíral smlouvy a inkasoval za své muže peníze. K roku 1512 se uvádí, že v Irsku působilo 59 skupin galloglassů. Velitel obvykle přijímal žold pro 100 – 120 galloglassů, i když skutečný počet mužů byl nižší. Jeho plat byl deseti i více násobný, než u řadového válečníka a k tomu dostával i dva koně a výbavu. Odměna to byla jistě zasloužená, protože Irsko bylo prakticky permanentně ve válce; buď s anglo - normanskými okupanty nebo samo se sebou.

Irské ozbrojené síly se dělily na tři základní skupiny – jízdu (marcshluag), galloglasse (těžká pěchota) a kerny (lehká pěchota). Galloglassové však byli jediní, které bylo možné nasadit do pravidelné bitvy. Těch však bylo v Irsku pomálu. Boj se mnohem častěji odehrával v podobě nečekaných přepadů, rychlých útoků a různých partyzánských akcí. Galloglassové byli velmi zdatní v defenzivě a za jejich specialitu lze označit zformování zadního voje, krycího ústup ostatních jednotek. V případě galloglassů nešlo o typ válečníků bojujících fanaticky až do konce, jak tomu bylo u anglosaských huskarlů nebo vikinských berserků. Dokázali vyhodnotit situaci a pragmaticky ustoupit, aby mohli bojovat jindy a jinde. Takto roku 1434 zachránili zbytek vojska O´Donnellů před úplným zničením Angličany.

Jindy to však byli Irové, kdo slavil vítězství. Roku 1423 se na severovýchodě provincie Meath srazili Angličané z Pale s vojskem Ulsteru, včetně sil O´Neillů a O´Donnellů. Galloglassové, za podpory lehčích jednotek, prolomili masivním útokem anglické linie. Angličané možná byli organizovanější, avšak v boji se mohli galloglassům rovnat jen stěží. Podle irských Letopisů čtyř mistrů (Annála na gCeithre Máistrí) utrpěli Angličané velké ztráty a Irové získali značnou kořist. Ne vždy ale nejmocnější irské klany spolupracovaly. Roku 1522 došlo k další z řady třenic mezi O´Neilly a O´Donnelly. Velmi nečekaně dopadl střet pro vojsko O´Neillů, kteří se během tažení proti Tyrconnellu, centru O´Donnellů, utábořili u Knockavoe. Méně početní O´Donnellové vyslali své galloglassy, aby provedli noční útok na nepřátelské ležení. V noční temnotě se rozpoutala krvavá řež, kdy bylo soupeře sotva vidět. Odvážná akce galloglassů donutila O´Neilly k ústupu a stála život 900 mužů.

Galloglassové změřili své síly také roku 1504 o Knockdoe, vůbec největší bitvě mezi Iry v dějinách ostrova. Byl to střet mezi Ulickem Burkem z Clanricardu, který napadl sousední klan O´Kellyů, navíc v rozporu s zákonem, kterým Angličané zavázali irské lordy. Tak se stalo, že proti Burkovi shromáždil králův místodržící Gerard, hrabě z Kildare armádu ze zástupců mnoha klanů. A ty samozřejmě vyslaly své galloglasse, kteří v bitvě ze 19. srpna sehráli rozhodující roli. Obě strany postavili galloglasse do první linie. Střet mezi jednotlivými klany galloglassů byl otázkou cti a tak se rozpoutala nemilosrdná, po celý den trvající řež. Galloglassové, kteří bojovali za lorda z Clanricardu, začali podléhat přesile, proto ustoupili, u řeky Clare se seskupili a bojovali dokud to šlo. Toho dne utrpěli galloglassové na obou stranách velmi těžké ztráty, zatímco ostatní jednotky do bitvy zasáhly minimálně.

Po celé zemi galloglassové sehrávali klíčovou roli při povstáních proti anglické Koruně. Po porážce povstání hraběte z Desmondu roku 1582 byli Angličany vykázáni ze své půdy. Zbylo jim jediné útočiště, Ulster na severu, poslední kraj schopný koordinovaného odporu. Zde se galloglassové naposledy hromadně zapojili do války pod velením Hugha „Velkého“ O´Neilla během Devítileté války (1594 – 1603). V O´Neillově armádě tvořili galloglassové významnou sílu. Přispěli ke skvělému vítězství roku 1598 u Yellow Ford, kde Irově přepadli a obklíčili pochodující Angličany, avšak konečnou porážku irských povstalců u Kinsale roku 1602 zvrátit už nedokázali.