Masakr v Glencoe

Všude vládl zmatek a zděšení. Ozývaly se výstřely z pušek, křik a pláč. Jeden po druhém umírali muži z MacDonaldova klanu, děti se schovávali u matek, ženy marně prosily za své muže. Když vraždění skončilo, byli přeživší vyhnáni do krutého mrazu. Zmasakrování členů klanu MacDonaldů z Glencoe 13. února 1692 představuje dodnes jeden z nejohavnějších zločinů vůči Skotům z Vysočiny.

Postavení nového krále Viléma III. Oranžského bylo po porážce prvního jakobitského povstání krále Jakuba II. Stuarta z roku 1689 neotřesitelné. Přesto se Londýn i Edinburgh obávaly skotských klanů ze západu Vysočiny, jejichž oddanost vůči novému vládci byla považována za nespolehlivou. Jedinou výjimkou byl klan Campbellů, který již dříve svázal svůj prospěch s korunou, bez ohledu na to čí zdobila hlavu. Udržení Skotska v klidu bylo pro Viléma důležité, nemohl riskovat, že by se zdejší nepokoje přelily prostřednictvím rozhojněného klanu MacDonaldů do Irska, což platilo i opačně. Proto se skotská vláda snažila situaci v zem uklidnit a jakobitským vůdcům po řadě jednání nabídla za slib věrnosti králi Vilémovi tučné odškodné. Většina na dohodu přistoupila, stále tu však byla řada odbojných náčelníků se svými klany. Král tedy nechal vyhlásit, že každý, kdo do 1. ledna 1692 složí přísahu věrnosti, bude pardonován, avšak ti, kteří tak neučiní, budou přísně ztrestáni.

Většina náčelníků se složením přísahy otálela a nejprve si vyžádala svolení vyhnaného krále Jakuba. Odpověď nakonec dostali a na samém sklonku roku 1691 přísahu složili. Podvolit se chtěl také MacIan, náčelník MacDonaldů z Glencoe, a tak se 30. prosince dostavil na hrad Inverlochy, aby složil přísahu do rukou velitele zdejší posádky Johna Hilla. Bohužel, horalům nakloněný Hill neměl oprávnění přísahu přijmout a poslal starého MacIana za oblastním soudcem Colinem Campbellem na hrad Inveraray, ležícím vzdušnou čarou sedmdesát kilometrů jižně. Na cestu ho vybavil dopisem, kde potvrzoval, že se náčelník MacDonaldů z Glencoe dostavil složit přísahu v termínu, což o několik dnů později potvrdil i Campbell. Jenomže to nestačilo. MacIanův podpis měl datum 6. ledna 1692. Náčelník MacIan se vrátil domů uklidněn, že povinnost splnil a klanu zajistil další existenci. Jiní si to ale nemysleli.

MacIan z Glencoe nebyl jediný, kdo složil přísahu po termínu, např. Ranald MacDonell, hlava MacDonellů z Glengarry, přísahal až začátkem února, přesto Glengarry získal prominutí a vráceny mu byly i dříve zabavené pozemky. Ne tak ale MacDonaldům z Glencoe, kteří se měli stát exemplárním příkladem pro ostatní klany. V zimě na přelomu let 1691/2 se zbytky jakobitské armády uchýlily za pevné zdi Invergarry Castle, který byl hlavním sídlem MacDonellů z Glengarry, jedné z větví klanu MacDonaldů. To byl také důvod, proč hrad toho času obléhalo vojsko Archibalda Campbella, 10. hraběte z Argyllu, jenž byl královým hlavním poradcem pro Skotsko a členem jeho tajné rady. Glengarry nakonec přistoupil na podmínky kapitulace a byl tak posledním, kdo složil slib poslušnosti králi Vilémovi. Státní sekretář John Dalrymple, hrabě Stair však potřeboval výsledky, z dochovaných dopisů jasně vyplývá, že hodlal tvrdě potřít odbojné klany v celé oblasti. Nastalá situace, kdy se Glengarry ukázal jako příliš tvrdý oříšek, se patrně hodila hraběti z Argyllu, jenž byl ve sporu z MacIanem z Glencoe o pozemky. MacDonaldové z Glencoe představovali mnohem méně obtížný cíl a tak byl osud malého klanu zpečetěn.

Z hlavního vojska, donedávna zaměstnaného obléháním Invergarry, bylo vyčleněno zhruba sto dvacet mužů Argyllova pěšího pluku, kteří měli pod vedením Roberta Campbella z Glenlyonu za úkol vybrat od horalů z Glencoe daně. O jejich druhém, hlavním úkolu, který posvětil sám král, neměl až do brzkého rána 13. února 1692 nikdo z MacDonaldů ani tušení. V souladu s tradičními zákony pohostinnosti byli Argyllovi muži vřele přijati, ubytováni a po dobu, než se podařilo od všech shromáždit plnění, užívali přátelské atmosféry. Mezitím čtyři stovky vojáků zablokovaly na severu u Kinlochlevenu únikové cesty z údolí a další čtyři stovky Argyllových mužů dostalo rozkaz připojit se ke Glenlyonovu oddílu z jihu, údolím postupovat dál k severu a zlikvidovat každého, koho potkají, majetek zabavit a domy spálit.

Z údolí nebylo úniku. Podle rozkazu, který znal pouze velitel Glenlyon a vojáci se jej dozvěděli až ono osudné ráno, začalo vraždění 13. února v 5 hodin. Mezi prvními byl zabit náčelník klanu MacIan, jeho žena, které vládní vojáci z prstů uřezali prsteny a jejich dva mladší synové. Dalších devět mužů útočníci svázali a poté zastřelili. Mnozí byli na útěku střeleni do zad. Celkový počet zmasakrovaných bylo 38 neozbrojených mužů. Mnoha členům klanu se podařilo uniknout, jak se později ukázalo, také díky nasazeným vojákům z klanu Campbellů, kteří byli nečekaným úkolem znechuceni a dali napadeným prostor k úniku. Svou měrou přispěla rovněž sněhová bouře, jež zpomalila příchod posil. Pokud by dorazily včas, pobitých horalů by bylo nepochybně mnohem víc. Nebyl to však konec. Vládní vojsko uprostřed zimy zabavilo dobytek a spálilo všechny domy, takže se uprchlíci neměli kde skrýt. Následně tak zemřelo vyčerpáním 40 až 100 žen a dětí, odhady se různí, v ledovém sevření bez šance na přístřeší či jídlo.

Osud se ukázal pozoruhodně vynalézavým, když zpráva o masakru pronikla na veřejnost způsobem velmi originálním. Stalo se tak v Edinburghu, kde krátce po akci pobýval velitel akce Robert Campbell z Glenlyonu, který se v místní putyce zpíjel ze žalu nad tím jak odpornou věc provedl a přitom vytrousil psaný rozkaz k útoku na obyvatele Glencoe. Rozkaz byl spěšně opsán a propašován do Francie, kde 12. dubna vyšel v Paris Gazette. Když se o celé záležitosti dozvěděl Charles Leslie, soudní obhájce, pamfletista a jakobitský propagandista, začal shromažďovat veškeré dostupné informace, zapisoval výpovědi a sbíral očitá svědectví. Nikoliv překvapivě byl za publikování svých zjištění parlamentem nařčen z jakobitského spiknutí. Jenomže to už se začala ptát i královna Marie a král byl nucen nařídit oficiální vyšetřování. Jeho výsledky nebyly uspokojivé, ve vzduchu viselo stále mnoho nezodpovězených otázek a tak byla roku 1695 ustavena druhá vyšetřovací parlamentní komise, jejímž úkolem bylo událost řádně prověřit včetně toho zda klíčové osoby nepřekročily své pravomoci. Mezitím se z trestné výpravy, jejíž okolnosti měly zůstat tajemstvím, stala mezinárodní aféra, která šokovala Evropu.

Do hledáčku vyšetřovací komise se dostal především hrabě Stair, který likvidaci MacDonaldů z Glencoe nařídil a netajil se svým zklamáním z toho, že nebyl vyhlazen celý klan. Hrabě Stair musel vysvětlovat, a i když s ním žádný proces veden nebyl, musel na svůj post sekretáře Skotska rezignovat. Do politiky se však brzy vrátil a roku 1707 se stal jedním z hlavních strůjců vytvoření parlamentní unie Skotska a Anglie. Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že vláda se na MacDonaldech z Glencoe dopustila zrady. Jejich opožděný slib věrnosti došel uznání, žádné náhrady se ale nedočkali. Vrátili se zpět do údolí, obnovili své domovy a věrni svým zásadám se zúčastnili povstání jakobitů v letech 1715 i 1745. Jejich příběh pak posloužil během posledního povstání prince Karla jako příklad zvůle britské vlády. Král Vilém, s jehož vědomím a podpisem masakr proběhl, byl z obliga.