MacBeth, nejskvělejší ze skotských králů

Skotské království bylo před tisíci lety, kdy u nás vládl přemyslovský kníže Břetislav, zemí s jedinečnou kulturou, jazykem i zvyky, bohužel však rozdrobenou, vystavenou tlakům zvenčí i zevnitř. Menším celkům vládli králové a nad nimi stál velekrál, toho času jím byl MacBeth, jeden z nejskvělejších panovníků skotských dějin (vládl 1040–1057). Proč ten obrat v charakteristice jeho osobnosti? A co vůbec stálo v pozadí historické dezinterpretace? William Shakespeare (1564–1616) se při vytváření svého Macbetha sice inspiroval skutečnou osobností, vycházel však z anglických kronik 16. století, které od MacBethových časů dělila propast půl tisíciletí.

MacBeth Mac Findlaech se narodil roku 1005 jako syn mormaera z Moray (viz slovníček). Z matčiny strany byl vnukem tehdejšího velekrále Malcolma II., a tudíž se mu dostalo patřičného vzdělání u dvora ve Scone. Roku 1033 byl MacBeth jako jediný myslitelný kandidát zvolen mormaerem, hlavou mocného klanu Morayů, kteří měli ve správě velkou část severního a západního Skotska. Přibližně rok poté zemřel velekrál Malcolm II. Než naposledy vydechl, navrhl za svého nástupce syna své nejstarší dcery a MacBethova bratrance, Duncana Mac Crinana, toho času krále ve Strathclydu. K volbě nového velekrále došlo ve Scone v prosinci téhož roku. A právě jeho nástupem na trůn začíná dramatický příběh jednoho z nejschopnějších králů skotských dějin, MacBetha.

Připomeňme si stručně děj Shakespearova dramatu, aby pak lépe vynikly rozdíly mezi fikcí a realitou. Příběh začíná věštbou tří čarodějnic, které vojevůdci Macbethovi předpoví povýšení a následně i královský trůn. Když je Macbeth skutečně povýšen, začne pomýšlet i na královskou korunu. Jeho žena mu vnukne myšlenku na vraždu dobrotivého a moudrého krále Duncana, jíž Macbeth podlehne, a krátce na to je skutečně zvolen králem – Shakespeare mluví o uzurpátorovi. Během následujících let jeho vlády jsou páchány další úkladné vraždy a celá doba Macbethova panování je líčena jako nejtemnější věk skotských dějin, plný hrůz, bezpráví a úpadku.

Po tuto dobu je v anglickém exilu syn zavražděného Duncana, Malcolm. Ten je přemluven, aby se vypravil na sever v doprovodu armády a uplatnil nárok na skotský trůn. Podaří se mu nakonec porazit Macbethovo vojsko a proniknout do srdce Skotska. Lady Macbeth, stojící za podlými skutky, páchá sebevraždu a král je zabit v souboji. Na trůn usedá schopný a spravedlivý Malcolm III. To je stručný děj slavného dramatu, které má se skutečnými osudy MacBetha společná jen jména.

Velekrále Duncana Shakespeare popisuje jako starého dobrotivého krále, pečujícího o blaho země, který byl úkladně a zákeřně zavražděn ve spánku. A co Duncan skutečný? Ještě na počátku 15. století kronikář Andrew Wyntoun uvádí, že to byl neschopný panovník a tyran. Nešlo o žádného dobrého vládce, ani obratného politika, ani válečníka. Během šesti let ztratil v nesmyslných dobyvačných válkách, v nichž prokázal absolutní neschopnost strategického uvažování, životy tisíců Skotů a devět vévodství. Ukázkovým příkladem jeho nedostatků bylo podniknutí dvou vojenských tažení současně, na severní Orknejské panství a na jih do Anglie. Jak se dá tušit, obě dopadla katastrofálně. Duncan zbytky armád spojil a znovu zaútočil na sever. Porážka na sebe nedala dlouho čekat a 14. srpna 1040 Shakespearův dobrodinec zemřel.

Orknejská sága, která zachycuje mnohé z politického dění MacBethovy doby, uvádí, že Duncan prchl z boje a na útěku byl zabit. Podobně hovoří i ostatní  prameny. Navíc podle Chronicon Scotorum Duncana zprovodili ze světa vlastní lidé, a to nikoli v stařeckém věku Bylo mu něco přes 30 let, což znamená že byl vrstevníkem tehdy pětatřicetiletého MacBetha.

Duncanova násilná smrt nevyvolala v řadách Skotů žádný vzdor ani pobouření. Pozornost se soustředila na nástup nového velekrále, jímž byl v létě toho roku právoplatně a se všeobecným souhlasem zvolen stal mormaer z Moray a Rossu, mocný a schopný MacBeth. Korunován byl ve Scone na legendárním Kameni osudu. Ihned uzavřel mír se sousedy a nastolil vyrovnaný poměr sil, zejména vůči severnímu sousedovi, mocnému jarlovi Thorfinnovi II. z Orknejí, což spolu s MacBethovými kvalitami, zajistilo království období míru a prosperity.

Shakespeare ve své hře, napsané o téměř 600 let později, MacBetha obviňuje z vraždy krále Duncana a uchvácení trůnu. Jádrem tohoto scénáře je neznalost či nepochopení starého keltského zvyku. Skotsko totiž své krále volilo na základě předpokladů a osobních kvalit, které mu dávaly moc a šanci vládnout. Tento zvyk mohl být Angličany jen těžko pochopen, neboť u nich se královská koruna dědila na základě prvorozenectví, z otce na nejstaršího syna bez ohledu na charakter a vlastní schopnosti.

Plodné období MacBethovy vlády, které trvalo na tehdejší divokou dobu úctyhodných 17 let, je jedním z nejpatrnějších důkazů MacBethových kvalit. Vše, co se o této době zachovalo ve starých kronikách je samozřejmě v rozporu se Shakespearovým dílem. Než byl MacBeth zvolen velekrálem, bylo Skotsko rozdrobené a zničené nejen nájezdy Norů, ale především špatnou vládou krále Duncana. Situaci na pomezí katastrofy však nový panovník dokázal v poměrně krátké době zcela obrátit. Pouze první roky jeho vlády byly poznamenány vzpourou, kterou vyvolal Crinan, hlava klanu Athollů a otec svrženého Duncana. Neměla však úspěch. Další léta panování se již obešly bez vnitřních nepokojů. Zmiňovaný kronikář Andrew Wyntoun píše, že za krále MacBetha „byl velký blahobyt“a „vládlo právo“. Velmi výmluvné jsou zprávy o tehdejších reformách. Týkaly se zejména sociálních a trestně-právních otázek. MacBeth znovu zavedl zákon na ochranu žen a sirotků, podporu nemajetných a dědické právo pro dívky, které patřilo ke starým keltským tradičním zvykům, které za Duncana zřejmě ustoupily do pozadí. V zemi panoval zákon a pořádek.

Velké podpory se dostalo také keltské církvi, která stále odolávala silnému římskokatolickému tlaku. V Registrech St. Andrewského kláštera je zaznamenáno, že MacBeth a jeho žena Gruach věnovali klášteru keltské církve u Loch Leven nemalé území. Král ale zároveň udržoval dobré styky s Římem, který roku 1050, jako první skotský král vůbec, navštívil. Svědectví o tom podává irský kronikář Marianus Scotus, jenž píše, že když skotský král MacBeth projížděl římskými ulicemi, rozhazoval mezi chudinu stříbrňáky jako semena. Stojí za povšimnutí, že během MacBethovy dlouhé nepřítomnosti se nikdo nepokusil uchvátit trůn.

Pozoruhodné svědectví o době MacBethova panování přináší jeho současník sv. Berchan: „Po vraždění Skotů a po vraždění cizinců bude Skotsku vládnout svobodomyslný král. Byl silák, světlých vlasů, vysoké postavy. Tento pohledný muž mi byl velmi sympatický. Od východu k západu překypovalo Skotsko hojností jídla za vlády tohoto statečného krále.“

A co píše Shakespeare? „Krvelačný je a zlý, vilný a chamtivý a zákeřný, prchlivý, prudký, každý hřích z něj páchne, co lze jen pojmenovat.“ O kom to vlastně mluví? Jak je popsáno v hlavním textu, za MacBetha panovaly ve znovusjednoceném Skotsku podmínky, o jakých si Anglie té doby mohla nechat zdát. Všechny mýty vztahující se k jeho osobě a vládě se začaly objevovat až o několik set let později, s nástupem stuartovské dynastie na skotský trůn.

První dezinformace zaznamenáváme ve 14. století v kronice Johna Forduna, avšak ještě Andrew Wyntoun ve svém díle The Orygynale Cronykil of Scotland z dvacátých let 15. století kritizuje Duncana, zatímco MacBethovi přiznává některé zásluhy a jeho vládu považuje za úspěšnou. Až dílo History of Scotland Hectora Boeceho z roku 1527 se obrací proti MacBethovi a konkrétních negativních obrysů jeho postava nabírá v Chronicles of England, Scotlande, and Irelande Raphaela Holinsheda. A to byl výchozí bod Williama Shakespeara při psaní slavného dramatu.

Je docela možné, že na počátku stála tato Holinshedova věta: „Makbeth, udatný pán, který kdyby nebyl od přírody poněkud krutý, mohl být nejvhodnějším vládcem.“ Shakespearova tvorba však v sobě nesla mnohem závažnější aspekt. Byl dramatikem na dvoře anglického krále Jakuba I. Stuarta (1566–1625), jenž byl patronem Shakespearovy divadelní společnosti. Snažil se proto napsat dílo, které by podpořilo legitimitu a dávný původ stuartovského rodu a zároveň souviselo se Skotskem, odkud Stuartovci pocházeli. A protože Stuartovci odvozovali svůj původ od Duncana I. a Malcolma III. Canmorea, je pochopitelné, jak muselo být Shakespearovo dílo směřováno. Nakonec, nebylo to poprvé, co se nejslavnější dramatik přičinil o deformaci dějin.

K obratu v poklidné MacBethově vládě došlo roku 1054, kdy Malcolm, syn svrženého Duncana, začal uplatňovat nárok na skotský trůn. Po smrti otce nalezl útočiště v Anglii, kde dospěl a přiučil se mnohému z anglických mravů. V touze po trůnu získal podporu krále Edwarda III. Vyznavače, který považoval Malcolmův nárok za oprávněný. Na anglické straně šlo o výhodný politický tah. Brzy padlo rozhodnutí a u skotských hranic se začala formovat impozantní invazní armáda, která kromě pěších zahrnovala i námořní síly. Tvořili ji nejen Anglosasové, povolány byly také oddíly Dánů a athollských přívrženců mladého Malcolma.

Cílem invaze bylo dobytí srdce království, Scone, kde měl být Malcolm korunován. Očekávaný úspěch se však nedostavil. V bitvě u Dunsinane, kde se tyčila MacBethova pevnost, sice Anglosasové zaznamenali větší úspěch, nešlo ale o vítězství rozhodující. Scone nebylo dobyto a Malcolm nemohl být dosazen na trůn. Úsilí uchvátit trůn jej však neopustilo. Celé tři roky pracoval na tom, aby co nejvíce podkopal MacBethovu autoritu a získal na svou stranu co nejvíc spojenců. Našel je však jen mezi členy klanu Athollů a samozřejmě mohl počítat s pomocí Anglosasů, kteří sledovali vlastní cíle.

Roku 1057 vpadl Malcolm Canmore se silnou armádou, složenou opět z Anglosasů a Dánů, podruhé do Skotska. Tentokrát se mu podařilo MacBethovy pozice oslabit natolik, že ten byl nucen ustoupit na sever. Jeho vojsko bylo v troskách a sídlo dobyto. K poslednímu střetu obou rivalů došlo 15. srpna 1057, kdy se MacBeth utkal s Malcolmem a jeho družinou u Lumphananu, severozápadně od Aberdeenu. Tentokrát již MacBeth neodolal přesile a byl zabit. Podle kronikáře Wyntouna, který vycházel ze starších děl, zemřel po sedmnácti letech plodné vlády krutou smrtí z rukou Malcolma.

Velekrál MacBeth byl pohřben na ostrově Iona, od nepaměti považovaném za posvátný, kde byli pochováváni všichni právoplatní panovníci skotského království. Byl to poslední velekrál, který zde spočinul. Později vedle něj uložili i jeho ženu Gruach. Všechny naděje na silné keltské Skotsko padly. Malcolm Canmore se dočkal vytouženého okamžiku. Všechny odpůrce odstranil a uvolnil si cestu k trůnu. Korunován byl podle zvyku ve Scone 25. dubna 1058 jako velekrál Malcolm III., ale jeho vláda pro Skotsko znamenala úpadek. Zejména přičiněním jeho druhé ženy Markéty Æthelingové byla upozaděna keltská církev, jazyk i tradice ve prospěch katolické víry a narušen byl i prastarý princip volby krále.

Je ironií osudu, že si historické postavy během staletí vyměnily role. Z původně dobrého, schopného a spravedlivého krále MacBetha se stal tyran a vrah, pod jehož vládou trpělo celé království. Jeho předchůdci Duncanovi, svrženému pro krutovládu a naprostou neschopnost, připsali pozdější kronikáři a jeden významný dramatik charakter skutečného MacBetha. Historickým uzurpátorem trůnu nebyl MacBeth, ale Duncanův syn Malcolm Canmore, který – jak už víme – se koruny zmocnil násilím a vraždami.