Kladivo na Skoty

„Zde je Edward První, Kladivo Skotů, 1308. Smlouvu dodrž“, hlásá strohý nápis na jednoduchém sarkofágu Westminsterského opatství, v němž je král Edward I. pohřben. I když tento nápis, který se na hrobce objevil až v 16. století, vypovídá o významném údobí Edwardova života, jistě by bylo zjednodušující omezit Edwardův život pouze na válku se Skoty. Jeho skutky zasáhly do všech koutů většího z Britských ostrovů a to měrou natolik významnou, že se s jejich důsledky setkáváme dodnes. Edward byl příslušníkem královské dynastie Plantagenetů a v jeho osobě se slučovalo to lepší ze dvou jeho nejvýraznějších předchůdců, Jindřicha II. a Richarda Lví Srdce – umění vládnout a odvaha. On sám se pak stal nejvýznamnějším panovníkem plantagenetské dynastie.

Edward se narodil roku 1239 ve Westminsteru jako první syn krále Jindřicha III. Plantageneta a Eleanory Provensálské. Stále ještě chlapec, obdržel Edward od svého otce darem Gaskoňsko a s ním i rozsáhlé državy na ostrovech. Zatím však šlo o pouhou formu bez obsahu, neboť správcem Gaskoňska byl Simon de Montfort, 6. hrabě z Leicestru, jemuž také plynuly téměř veškeré příjmy. Aby král předešel hrozbě kastilského vpádu do Gaskoňska, oženil čtrnáctiletého Edwarda se sestrou kastilského krále Alfonsa X., Eleonorou. Jejich manželství bylo šťastné až do Eleonořiny smrti roku 1290. Z jejich šestnácti potomků se dospělosti dožilo pouze šest, mezi nimi i syn Edward, budoucí král. Edwardovou druhou ženou pak byla o mnoho mladší Margaret, sestra francouzského krále Filipa IV. Sličného.

Roku 1266 se v Anglii objevil papežský legát Ottobuono de´ Fieschi, budoucí papež Hadrian V., jenž byl do Anglie vyslán, aby plnil funkci prostředníka mezi králem Jindřichem III., Edwardovým otcem a nespokojenými barony. Kromě toho také vyzval prince Edwarda, aby se připojil ke křížové výpravě francouzského krále Ludvíka IX., jenž vedl válečné operace v severní Africe. Tím byla iniciována 9. křížová výprava. Roku 1270 Edward vyplul z Doveru s tisícovkou mužů, vydal se přes Bordeaux na Sicílii a odtud do Tunisu. Avšak dřív, než anglická výprava přistála u afrického pobřeží, francouzský král Ludvík IX. zemřel na úplavici a Francouzi od dalších dobyvačných plánů upustili. Edward se tedy rozhodl pokračovat v tažení sám a v květnu 1271 stanul před branami Akkonu v Palestině.

Edwardova přítomnost ve Svaté zemi znamenala poslední záchvěv slávy evropského rytířstva na Východě. Edward připlul ve chvíli, kdy muslimové obléhali Tripolis, měl však málo sil na prolomení obležení. Proto dojednal spojenectví s mongolským chánem Abaqou. Přes dílčí úspěch, nakonec však byli Mongolové zahnáni vojsky sultána Bajbarse až za Eufrat. Naopak Edwardovi se podařilo dobýt Nazaret, který poté nechal kompletně vyvraždit. Nakonec se Edwardovi podařilo uzavřít se sultánem Bajbarsem příměří na 10 let, což významně přispělo k jeho prestiži. Vzpomínky na prastrýce Richarda Lví Srdce ožily. Edward se stal nebezpečným, a proto krátce po uzavření příměří vyslal Bajbars vraha – asasína, aby Edwarda odstranil. Ovšem fyzicky zdatný, 188 cm vysoký Edward nebyl tak lehce k mání. Nejen, že vrah neuspěl, ale sám byl Edwardem zabit. Edward byl však raněn otrávenou dýkou na paži, což jej na několik dalších měsíců oslabilo. Podle pověsti prý Edward zranění nepodlehl proto, že mu jeho žena Eleonora z rány jed okamžitě vysála.

V září 1272 byl již Edward sám sebou, opustil Akkon a vypravil se zpět do Anglie. Poté, co dosáhl Sicílie, se dozvěděl smutné zprávy. Během jeho křižáckého dobrodružství zemřel v Anglii jeho prvorozený syn John a nedlouho poté i otec, král Jindřich III. Edward byl nyní králem Anglie, trvalo však další dva roky, než byl korunován ve Westminsterském opatství.

Starý král byl mrtev a jeho syn byl provolán v nepřítomnosti jeho nástupcem. Toho času bylo velmi nezvyklé, aby se někdo tituloval králem dřív, než byl korunován, Edwardův nástup však v sobě spojil dva různé principy nástupnictví, totiž dědičnost a volbu. S návratem král Edward nespěchal. Jeho zdraví ještě stále nebylo nejlepší. Navíc po smrti Simona de Montfort, usmířením s barony a jeho provoláním králem, kdy jeho jménem vládla královská rada, byla Anglie stabilizována. Cestou domů tedy král Edward I. využil příležitost k vyřešení záležitostí na kontinentě. Navštívil papeže, poté jako vévoda aquitánský zamířil ke dvoru francouzského krále, aby mu složil lenní přísahu. Nikoliv však pokornou, ale pečlivě promyšlenou. „Zavazuji se Ti věrností za veškeré země, jež bych od Tebe měl mít v držení“, zněl prý jeho slib. Nato se vydal do Gaskoňska, kde několik měsíců potlačoval vzpourou Gastona de Béarn. Když měl ve věcech Francie „čistý stůl“ mohl, se konečně vrátit do Anglie. Zde byl 19. srpna 1274 korunován v novém, velkolepém chrámu Westminsterského opatství, jehož dostavbě zasvětil poslední roky života Edwardův otec.

Edward I. Plantagenet byl králem nad míru pozoruhodným, praktickým a úspěšným. Za dobu své šestatřicet let trvající vlády provedl nesčetné správní reformy, pozvedl lesk anglické koruny a významně rozšířil anglické panství na Britských ostrovech. Strategickým a mistrovsky zvládnutým bylo podmanění Walesu, který byl napevno přičleněn k anglické koruně. Kde selhala diplomacie, nebál se vést dlouhá vojenská tažení až ke konečnému úspěchu, či nezdaru. Tak přes počáteční úspěch skončilo neslavně Edwardovo tažení za skotskou korunou. Tato Edwardova neústupnost však také započala éru nekonečných válek, jež vyústily ve válku Stoletou.

Pokud mělo království fungovat, bylo zapotřebí, aby ve věcech vládl řád a byly dodržovány zákony. To si král Edward uvědomoval od počátku a podle toho se také řídil. Tuto myšlenku s ním sdílel i kancléř Robert Burnell, biskup z Bathu a Wellsu, Edwardův první rádce. Edward začal rázně jednat hned po návratu do Anglie roku 1274. Do všech koutů země vyslal komisaře, aby zjistili stav místní samosprávy, tedy zda jsou královští úředníci a šerifové zkorumpovaní, nezodpovědní, zda za úplatu neskrývají zrádce či zda řádně plní své povinnosti. Zároveň bylo provedeno šetření respektování královského práva a byl zjištěn stav královského majetku. Na základě výsledků tohoto středověkého auditu byl pořízen soupis nedostatků, tzv. Hundred Rolls, na jehož základě pak vznikl obsáhlý soubor zákonů. K jejich kodifikaci však nedošlo.

Během let 1275 – 1290 byly vydány četné královské zákony, tzv. statuty, které např. upravovaly pravomoci místních šlechtických soudů, aby si páni uvědomili, že mají nejen práva, ale i povinnosti. Bylo rovněž zakázáno darovat půdu církvi bez královského svolení, upraven systém držby dědičných rodových statků i držba půdy jako taková. Půda se totiž postupně stala pouhou komoditou, kterou bylo možné kupovat i prodávat, darovat ji či odkázat. Její vlastníci, krále nevyjímaje, ji pak prodejem, nebo zástavou využívali jako rychlý zdroj prostředků. Tak cenná anglická půda pomalu přecházela do rukou těch, kteří naopak disponovali penězi, tedy Židům. Mezi šlechtici rostla nespokojenost a dluhy měl i král. Naskytla se ideální příležitost jak si mohl Edward zajistit oblíbenost u všech vrstev obyvatelstva. Nejprve vydal roku 1275 zákon, jímž se stala lichva protiprávní a Židé byli označeni žlutou hvězdou. O čtyři roky později byli uvězněni předáci židovské obce a tři sta jich bylo popraveno. Nakonec byli královým ediktem z roku 1290 všichni Židé vyhnáni z Anglie a majetek propadl Koruně. Na ostrov je opět vpustil až Oliver Cromwell v 17. století.

Edward rovněž provedl významné administrativní reformy. Vážil si profesionální práce úředníků a dbal na administrativu. Za jeho vlády vznikly tři odborné vládní úřady – Pokladna, Kancléřství a Komora s kanceláří Lorda strážce pečeti. Zatímco ve westminsterské Pokladně se vedly veškeré účty a scházely se tu daně, na Kancléřství, v hlavní královské kanceláři, formulovali a vystavovali veškeré královské písemnosti. Komora jako instituce doprovázela královský dvůr a obstarávala záležitosti financí i sekretáře, od financování válečných výprav po nákup látek na královy šaty. Za Edwardovy vlády také získal na významu anglický parlament, který byl pravidelně svoláván a stal se poprvé pomocníkem krále jako protiváha kléru a baronů.

Edward se stal králem ve svých třiatřiceti letech, v době, kdy měl již bohaté zkušenosti z bitev, vyhraných i prohraných. Byl schopným stratégem a vzhledem k tomu, že jeho otec podepsal s francouzským králem roku 1259 tzv. Pařížskou smlouvu, kterou se anglická koruna vzdávala všech územních nároků ve Francii (kromě Gaskoňska), mohl se naplno věnovat expanzi na Ostrově a vyřešit letité problémy na západní hranici. Tou potíží byl pro anglické krále Wales, prožívající po nabytí statutu nezávislého knížectví v rámci říše Plantagenetů nebývalý rozmach. Stalo se tak za vlády Llewellyna II. ap Gruffydda, jenž roku 1267 získal od Jindřicha III. vládu nad celým Walesem a titul kníže z Walesu.

K obnovení sporů došlo krátce po Edwardově návratu z křížové výpravy. Llewellyn odmítl opakovaně složit Edwardovi slib věrnosti, neboť Edward poskytl azyl Llewellynovu mladšímu bratrovi Dafyddovi a jeho společníkovi, kteří se dříve pokusili Llewellyna zavraždit. Edward naopak obvinil Llewellyna ze zrady. Králova odplata byla příliš drtivá a zdá se, že spor s Llewellynem byl jen záminkou k porobení svobodného Walesu. Roku 1277 vytáhl Edward v čele velké armády, složené z gaskoňských oddílů, najatých Velšanů a části zemské hotovosti, kterou poskytli baroni, podporované flotilou lodí a doprovázené obrovským počtem zedníků, dřevorubců, horníků a dalších řemeslníků, kteří měli za úkol od základů změnit tvář Walesu. Síla Edwardova vojska se počítá na bezmála 16 tisíc mužů. Krok za krokem byli Velšané sráženi na kolena. Byly mýceny lesy, budovány silnice a nedobytné hrady jako Harlech, Caernarvon či Beaumaris, odkud měli být Velšané kontrolováni. K rozhodné bitvě ale nedošlo a Llewellyn uznal, že se musí podrobit. Bylo mu ponecháno knížectví Gwynedd a titul knížete z Walesu.

Válka o Wales se znovu rozhořela roku 1282, tentokrát však ze zcela jiných příčin. Podmínky míru, které Edward ve Walesu nastolil, byly příliš přísné a pro Velšany potupné. Důvod povstání byl týž, který můžeme ve stejné souvislosti vidět o patnáct let později ve Skotsku, při „celonárodním“ povstání Williama Wallace za nezávislost Skotska. Prvním, kdo se Angličanům postavil, byl někdejší Edwardův spojenec Dafydd ap Gruffydd. Další velšští náčelníci, stejně jako sám Llewellyn se brzy k povstání připojili. Jestliže pro Velšany to byl spor o „národní“ identitu, pro Edwarda to byla otázka konečného dobytí Walesu a celistvosti Ostrova. Přes počáteční velšské úspěchy v několika bitvách, byl domorodý odpor nakonec zlomen. Edward do tažení vrhl veškerou svou energii, lidi i peníze. Llewellyn byl zrazen a zabit v boji. Jeho bratr Dafydd zajat a poté popraven jako zrádce Koruny. Byl skoro oběšen, natahován, zaživa mu byly vyndány vnitřnosti a nakonec byl rozčtvrcen. Prakticky stejný trest dostal William Wallace roku 1305. Záležitost byla uzavřena Rhuddlanským statutem z roku 1284. Wales byl rozdělen na pět nových hrabství, jako vrchní dohled pro Sever i Jih byli jmenováni justiciárové a vicekrálové. Zábor Walesu byl dokončen.

V 90. letech 13. století měl před sebou Edward hned několik výzev. Některé byly nutností, jiné příležitostí. Francouzský král Filip IV. Sličný, ve snaze po sjednocení francouzských území, podnikl ofenzívu v Gaskoňsku. Válka byla nevyhnutelná a roku 1294 skutečně vypukla. Edward musel znovu žádat parlament o peníze na válku. Prvotní nadšení však opadlo a válka s Francií, prokládaná vratkými příměřími, trvala až do roku 1303. V téže době také vypukla menší povstání ve Walesu, byl to však nepatrný problém v porovnání s tím, jaké sousto si Edward ukrojil na severu, ve Skotsku. Zde se od roku 1286 řešila otázka nástupnictví na skotský trůn. Nároků bylo několik a Edward byl požádán, aby se stal ve sporu arbitrem. Sám však upřednostnil jinou cestu, totiž podřídit Skotsko svrchovanosti anglického krále a využít pro jeho ovládnutí velšský model. S tím ale nesouhlasili Skotové a tak vypukla válka o skotskou nezávislost. Odpor nejprve vedl šlechtic William Wallace a poté adept trůnu Robert Bruce.

Edward, jenž se soustředil na problémy ve Francii, byl stále znovu zpravován o narušování pořádku ve Skotsku. To ho donutilo uzavřít s Francií mír a vrhnout síly do Skotska. Situace se obrátila v jeho prospěch poté, co v bitvě u Falkirku porazil vojsko Williama Wallace a o několik let později dopadl samotného Wallace, kterého pak stihl stejně krutý osud jako vůdce velšského odboje Dafydda ap Gruffydda. Když se ale dozvěděl, že byl Robert Bruce roku 1306 korunován skotským králem, byl vzteky bez sebe. Navzdory pokročilému věku 68 let a podlomenému zdraví se vypravil vzpurné Skoty ztrestat. Cestou na sever však Edward I. Plantagenet, později nazvaný Kladivo Skotů, zemřel. Psalo se 7. července 1307. Jeho posledním přáním bylo, aby jeho kosti nesli v čele armády do Skotska a srdce poslali do Svaté země.