Kameni osudu na stopě

Kámen osudu, zvaný též kámen ze Scone či korunovační kámen, sloužil od počátku k nastolování skotských králů. Posledními skotskými panovníky, kteří byli na kameni korunováni, byl Alexander III. roku 1249 a John Balliol roku 1292. Tradici přerušila intervence Edwarda I., jenž během svého tažení za podmaněním Skotska kámen ze země odvezl. Počínaje rokem 1308 tak byli na Kameni osudu korunováni všichni angličtí a poté britští králové. Symbolicky tak byla Skotům dána najevo nadřazenost Anglie nad Skotskem. Právě v symbolice je ona vysoká cena nastolovacího kamene, jehož původ představuje první část historické detektivky.

Irské mýty praví, že Kámen osudu byl jedním ze čtyř kouzelných darů, které kdysi dávno s sebou do Irska přivezl Tuatha Dé Danann – lid bohyně Danu. Tento „národ“, který měl osídlit Irsko před příchodem Keltů, je pravděpodobně nejspornějším bodem celé irské historie. Od nepaměti se o nich mluvilo jako o bozích a jako bohové byli uctíváni. Dananné údajně přišli ze čtyř mocných měst: Faliasu, Finiasu, Goriasu a Muriasu, z nichž přinesli čtyři čarovné předměty. Z Finiasu přinesli kouzelné kopí, z Goriasu pocházel mocný meč boha Lugha, z Muriasu byl dovezen magický Dagdův kotel, který dokázal nasytit všechny bojovníky, aniž by se vyprázdnil, a z Faliasu byl přinesen zázračný kámen Lia Faail, doslova mluvící kámen, později známý jako Kámen osudu. Tento kámen sloužil ke korunovacím všech irských a poté i skotských králů. Zvolený panovník na kámen usedl a podle pověsti vydal tento kámen hlasitý výkřik v případě, že panovník byl právoplatný. Kámen byl umístěn v posvátném středisku a sídle irských velekrálů v Taře, odkud byl kolem roku 500 po Kr. převezen králem Fergusem Mórem MacErcem do Skotska. Mýtus s historickým koncem by nám mohl stačit, ale nestačí. Legend kolem kamene je totiž víc.

Nejranější dochované skotské mýty o původu kamene posouvají původ relikvie do starověkého Egypta. Podle díla Processus z roku 1301 vzal kámen z Egypta nejmenovaný faraon na výpravu, která jej zanesla až k irským břehům. Zde faraon přibral irské válečníky a společně se pak vypravili do země Piktů na severu Británie. Piktové byli poraženi a zemi ovládli nájezdníci z Irska. Protože součástí výpravy byla i faraonova dcera Skota, získali irští válečníci její jméno Skotové a s nimi i celá země. Původně egyptský kámen si ponechali jako symbol královské moci. Právě tak je také kámen nazýván v nejstarší dochované zmínce z přelomu 13. a 14. století – lapidem Pharaonis, tedy faraonův kámen. Teprve později se objevila známější označení. Skotská verze mýtu o původu Skotů a jejich posvátného kamene má však svůj vzor v o několik staletí starším irském mýtu.

Příběh o původu keltských Irů (tedy i Skotů) vypráví irský národní epos Lebor Gabála Érenn, což bývá překládáno jako Kniha invazí. Její nejstarší část se zachovala v rukopise Leabhar na Nuachonghbála, který je v povědomí jako Kniha z Leinsteru a byl sepsán někdy kolem roku 1150 mnichem Fionnem. Tento pramen sice nelze brát jako stoprocentní, ale mnohá fakta v něm uvedená se ukázala být pravdivá, zejména díky práci archeologů a filologů.

Roku 498 se rozhodli tři princové irského království Dál Riata opustit rodnou zemi a usadit se na západním pobřeží Kaledonie, v dnešním Argyllu, kde již existovala poměrně velká kolonie Skotů. Tito synové dalriadského krále Erca si rozdělili územní sféry vlivu rovným dílem; Loarn se ujal vlády nad severní částí Dál Riaty, Aonghus se stal králem ostrova Islay a Západních ostrovů. Princ Fergus nastoupil na místo velekrále a jako takový přenesl své sídlo z Irska do Skotska. Roku 500 s sebou přivezl i prastarý korunovační kámen, tzv. Kámen osudu, na němž byli korunováni všichni irští a poté skotští králové až do roku 1296.

Stovky a stovky let usedali na Kámen osudu právoplatní skotští králové. Stovky let zůstával obřad nezměněn a Kámen byl nejsvatější relikvií Skotů, neboť symbolizoval jejich nezávislost a svobodu, které si Skotové cenili nadevše. Nutno dodat, že původně nebyl ve Skotsku král uveden na trůn korunovací, ale právě usednutím na kamenný stolec. Korunovace přibyla teprve později, po vzoru Anglie či Francie. Kámen však zůstal. Tento status quo ale neměl být zachován. Když roku 1286 za tragických a ne zcela jasných okolností zahynul skotský král Alexandr III., zůstal skotský trůn uprázdněn. Této příležitosti se rozhodl využít anglický král Edward I. Plantagenet, který na skotský královský stolec dosadil Johna Balliola, jenž měl být pouhou loutkou v Edwardových rukou. Jenomže po vzpourách obyvatel a šlechty se začal bouřit i Balliol, a tak byl Edwardem zajat a vsazen do vězení v londýnském Toweru. Svrchované moci nad Skotskem se ujal sám Edward I.

Aby anglický král co nejvíce ponížil Skoty a dal jim najevo svou domnělou nadřazenost, vypravil se roku 1296 v doprovodu malé armády do hlavního skotského města, do Scone, odkud uloupil posvátný korunovační kámen. Tento zločinný akt se mu měl podle všeho zdařit a kámen byl odvezen do Londýna, kde byl zabudován do zvlášť pro tyto účely vyrobeného korunovačního křesla, dodnes stojícího ve Westminsterské katedrále. Na tomto křesle pak byli korunováni všichni angličtí a poté i britští králové, čímž se Skotům jasně dávalo najevo jejich „ponížené“ postavení. Existuje však několik důvodů domnívat se, že kámen, který Edward odvezl před více než sedmi sty lety ze Scone, nebyl pravým Kamenem osudu, ale jen atrapou připravenou pro anglického vetřelce. Autenticita kamene, který je v současné době za Kámen osudu považován a je uložen na hradě v Edinburghu spolu se skotskými korunovačními klenoty, které jsou nejstaršími na Britských ostrovech, byla zpochybněna na základě následujících skutečností. Vzhled kamene nekoresponduje se středověkými popisy kamene, středověcí Skotové nikdy nepožadovali jeho navrácení a samotný vzhled kamene neodpovídá významu, jaký kámen měl a má.

Kámen, který je v současnosti považován za Kámen osudu, a jenž byl odvezen Edwardem do Westminsterského opatství v Londýně, je blok červeného, uměle opracovaného pískovce. Váží přibližně 152 kg a jeho míry jsou 670 x 420 x 265 mm. Od roku 1996, kdy byl kámen z Londýna navrácen do Skotska, je uložen v hlavním městě Skotska, na Edinburském hradě, odkud bude v případě korunovace nového britského panovníka převezen zpět do Londýna. Jeho napodobenina pak stojí na Moot Hill, malém pahorku poblíž Scone Palace, kde v minulosti probíhalo nastolování skotských králů.

Palác ve Scone, odkud byl kámen ve 13. století ukraden, je v současné době obýván rodinou vévody z Mansfieldu. Lady Mansfieldová zastává ve shodě s místní tradicí názor, že Kámen osudu byl včas uschován místním cisterciáckým opatem a byl nahrazen obyčejným pískovcovým kvádrem. Může tomu nasvědčovat geologické složení kamene? Popravdě řečeno, může. Už od 18. století probíhaly pokusy o určení původu kamene na základě jeho složení. Co se během více než dvou staletí podařilo zjistit? Ačkoliv byly snahy stejný druh kamene nalézt v Egyptě i Palestině, ve shodě s mýty, ukázalo se, že současný Kámen osudu je druh starého devonského červeného pískovce z doby před 370 miliony let, který se nachází hned na několika místech Skotska, kromě jiného také v oblasti Scone. Přesný zdroj kamene nelze přesně určit, ale v daných souvislostech to ani není nutné. Vzhledem k tomu, že je kámen historicky spojen výhradně se Scone, je jeho původ více než pravděpodobný. Znamená to tedy, že byl kámen před příjezdem krále Edwarda I. skutečně vyměněn? O blížícím se anglickém nebezpečí se muselo ve Scone dobře vědět. Může tomu opravdu tak být. Jenomže dokázali by mniši opravdu přelstít anglického panovníka, který byl nepochybně dobře informován a mezi jeho přívrženci byli i lidé, kteří kámen znali?

Další námitkou proti pravosti současného kamene je samotný jeho vzhled v kontrastu k tomu, jak kámen popisovali skotští středověcí kronikáři, kteří o kameni mluví jako o velkém mramorovém trůnu či stolci, oblého tvaru, dokonce prý zdobeném ornamenty, či nápisem. Anglický kronikář 14. století z hrabství Yorkshire, Walter z Guisborough, uvádí, že skotský korunovační kámen byl velký zaoblený kámen z černého čediče s malou prohlubní, který svým tvarem připomínal kulatou židli nebo, řečeno slovy středověkého kronikáře, trůn. Můžeme tvrzení kronikářů nějak ověřit? Nabízí se srovnání s vyobrazeními skotských králů na jejich pečetích. Jenomže ani tato dochovaná zobrazení nám příliš neřeknou. Králové z 12. a 13. století, Alexander I., David I. či Vilém I. Lev či naposledy Alexander III., jsou na pečetích vyobrazeni sedící na trůnu, aniž bychom mohli spatřit konkrétní podobu kamene. Kámen na pečetích můžeme pouze tušit, navíc pečeti ve svém vzhledu vycházejí z pečetí anglických. Stylizace je zřejmá. Bohužel, žádná z pečetí kámen konkrétně nezachycuje.

Faktem je, že popisy kronikářů 14. a pozdějších staletí, kteří kámen ve Scone vůbec neviděli, jej zpodobňují tak, jak si představovali, že by měl královský korunovační kámen vypadat. Anglické prameny pak mohly kámen záměrně zveličovat, aby zdůraznily význam válečné trofeje Edwarda I., neúnavného odpůrce Skotů. Poměrně časté popisy kamene jako mramoru nemuselo znamenat skutečný mramor, ale cenný kámen jako takový. Dochované popisy se navíc nápadně podobají např. vzhledu mramorového trůnu Karla Velikého z konce 8. století, který lze dodnes spatřit v Palatinské kapli v Cáchách. Poselství je zřejmé. Středověké popisy trůnu, jež jsou více symbolické, než faktické, nelze brát jako věrohodnou zprávu o skutečném vzhledu Kamene osudu.

Vzhled současného kamene však přinesl jedno pozoruhodné zjištění. Na povrchu svrchní strany totiž nese známky výrazného ohlazení, které odpovídají častému šlapání či klečení. Jak k tomu mohlo dojít? U kamene, na nějž po staletí usedali králové, je takové opotřebení téměř povinné. Jenomže zjemnění povrchu je natolik výrazné, že bylo zapotřebí mnohem většího tlaku. Nabízí se proto vysvětlení, že kámen, dnes uložený v Edinburghu, byl původně usazen v podlaze předpokládaného raně křesťanského kostela ve Scone. Zde sloužil jako kámen uzavírající vstup do krypty v podzemí, kde byly pohřbeny kosti králů. Pokud by tomu tak opravdu bylo, měl by jako takový obrovskou symbolickou hodnotu, představující kontinuitu vlády a navíc by se tím vysvětlily i železné kruhy, zasazené do horní části kamene. Mimochodem, tyto kruhy rozhodně nemohly sloužit k delšímu transportu, avšak při otevírání krypty by byly velmi praktické. Navíc se tak zdá být logické využití místního kamene, jak potvrdila analýza, do budovy kostela ve Scone. Toto zjištění by nasvědčovalo tomu, že současný kámen je originálním kusem.

Co mluví proti pravosti kamene, je vývoj historických událostí. Když v roce 1328 probíhala mírová jednání mezi skotským králem Robertem I. Brucem a anglickým parlamentem, bylo v rámci Northamptonské deklarace, v níž Angličané uznali nezávislé skotské království a ukončili tak první válku o nezávislost, jež vypukla roku 1296, Skotům nabídnuto, že jim bude vrácen Kámen osudu umístěný ve Westminsteru. Neexistuje však jediný důkaz o tom, že by o to Skotové projevili zájem. Středověcí Skotové nikdy nepožadovali navrácení westminsterského kamene. Proč? Věděli snad víc, než my?