Hadrianův val, zeď proti barbarům

Roku 117 zemřel císař Traianus a na jeho místo nastoupil Aelius Hadrianus, který nebyl dobyvatelem jako jeho předchůdci, ovšem uvědomoval si nutnost zabezpečit říšské hranice, které byly pod neustálým tlakem barbarů. Převážnou dobu své vlády strávil na cestách po provinciích a v zájmu impéria inicioval ve všech koutech říše řadu okázalých fortifikačních staveb a projektů. Ovšem jen jeden z nich byl skutečně grandiózní - Hadrianův val na severu Británie.

Ojedinělý a vlastně i experimentální projekt monumentální kamenné zdi byl vytvořen z prostého důvodu, totiž konsolidovat již získané území a hlavně zamezit reálným i potenciálním hrozbám přicházejícím z dnešního Skotska, tehdy však známého jako Caledonia. Zároveň existovalo silné podezření, že bojovný kmen Selgovů uzavřel s velkým kmenem Brigantů, sídlících na severu dnešní Anglie, spojenectví namířené proti Římu. Situace se tedy zdála být vážná a tak netrvalo dlouho a císař se „..., odebral ... do Británie, kde zjednal v mnohých věcech nápravu, dal postavit zeď v délce 80 mil, dělící čáru mezi Římany a barbary.“ Hadrianova přítomnost v Británii je datována k roku 121/122. Stejného roku bylo započato se stavbou britského limitu - Hadrianova valu. Ten měl vzniknout na linii Tyne - Solway, kam se Římané za posledních 30 let postupně stáhli, tedy souběžně s starší římskou silnicí Stanegate. Vybudováním pevné hájené hranice císař doufal v izolaci Brigantů, resp. celé provincie od severních svobodných kmenů a zároveň ve větší kontrolu nad rizikovou oblastí.

Zřejmě společně s Hadrianem přišel roku 122 do Británie nový guvernér Aulus Platorius Nepos, jenž s sebou přivedl VI. legii Victrix, která se usadila v Yorku, na místo oslabené a odvolané IX. legie. Británie tak získala svou třetí legii; zbylé dvě, II. Augusta a XX. Valeria Victrix, sídlily v Caerleonu a Chesteru. Vojáci těchto tří legií byli nasazeni na budování nové hranice a na celý podnik dohlížel nový guvernér Nepos. Vedle legionářů se na stavbě zdi podíleli i námořníci (např. Birdoswald), auxiliární jednotky a existují rovněž doklady o samostatné stavební činnosti britských kmenů; Durotrigů, Dumnoniů, Cattuvellaunů a Brigantů.

Fakticky byl Hadrianův val celým komplexem hradeb, pevností, věží, obranných valů a příkopů, silnice a vlastně i předsunutých pevnůstek. Podle původního plánu začala být budována od západního pobřeží dřevohlinitá, tzv. široká zeď 6 m silná, na níž měla od řeky Irthing po Newcastle upon Tyne navazovat kamenná zeď o mocnosti 3 m. Ovšem v průběhu stavby byl původní plán změněn a tzv. úzká zeď byla vystavěna po celé délce. Výsledkem byl monumentální fortifikace, táhnoucí se od pobřeží k pobřeží v celkové délce 118,6 km, od Bowness on Solway po Wallsend on Tyne na východě. Konečná šířka zdi byla 2,4 m a celková výška i s cimbuřím přesahovala 6 m. Souběžně se severní stranou zdi se táhl 8 - 12 m široký a 3 - 4 m hluboký příkop s šestimetrovým náspem. Současně s přesunem jižně položených pevností začal být budován jižní systém obrany zdi, tzv. vallum. V podstatě se jednalo o soustavu dvou 6 m širokých a 2 m vysokých valů mezi nimiž byl vyhlouben „V“ profilový příkop s plochým dnem o šíři 2,4 m, 6 m široký a 3 m hluboký. Jediným místem, kde bylo možné vallum přejít, byly cesty vedoucí k branám pevností. Posádky tak měly naprostý přehled o pohybu na hranici, což byl ostatně hlavní důvod, totiž kontrolovat pohyb civilního obyvatelstva a zároveň minimalizovat počet průchodů přes zeď z původních cca. osmdesáti na čtrnáct. Mezi soustavou valů a zdí pak procházela silnice, která spojovala všechny pevnosti na fortifikaci.

Pevnou součástí zdi byly tzv. mílové kastely a strážní věže. Mílové kastely, vzdálené od sebe jednu římskou míli, avšak ve vyšších polohách nepravidelně, se v podstatě lišily jen svou velikostí, jejich rozloha se pohybovala od 285 do 414 m², přičemž kastely dřevohlinité bývaly větší než kamenné. Kastely byly budovány z materiálu z nějž bylo opevnění, tedy u kamenné zdi z kamene a u valu z drnů a dřeva. Každý kastel měl jednu věž s bránou, která procházela limitní zdí na sever a jednu bránu vedoucí do kastelu z jihu. Vnitřní zástavba byla jednoduchá, jeden, či dva bloky vojenských ubytoven pro třicet až padesát mužů, pec a někdy též sklad zásob. Z výzkumů kastelu Poltross Burn máme nejlépe dochované schody, které vedly na ochoz kastelu i zdi a odtud byl přístup také na věž. Mezi párem kastelů byly přímo do zdi zapuštěny dvě strážní věže o výšce mezi 7 a 9 m, pravoúhlého půdorysu s jedním malým vchodem na jižní straně, přičemž některé z nich byly staršího data a do novější zdi byly včleněny.

Největšími vojenskými objekty na valu byly pevnosti rozmístěné již dříve na linii Stanegate a později většinou vetkané do stavebního plánu, ovšem někdy též zrušené a přesunuté přímo na hranici. Vzájemná vzdálenost základních dvanácti pevností se pohybovala mezi šesti a devíti římskými mílemi, záleželo na významu oblasti a terénu. Následně pak byla posílena obrana na východě při ústí řeky Tyne vybudováním pevnosti v South Shields, zatímco na západě byly směrem do barbarika postaveny tři předsunuté pevnosti – Bewcastle, Netherby a Birrens. Účel této prodloužené ruky římské obranné linie není jistý, mohlo se jednat buď o ochranu severních Brigantů, jejichž kmenové území bylo stavbou zdi rozděleno, nebo se dá též usuzovat, vzhledem ke koncentraci fortifikací kolem zálivu Solway, na sever i na jih od zdi, kde bylo opevněno pobřeží Cumbrie, na zesílenou obranu proti kmenům ze severu. V tomto případě byly onou hrozbou kmeny Novantů a ovšem i Selgovů, jejichž teritoria přiléhala právě k západní části zdi. Do této kritické oblasti bylo také situováno vrchní velitelství Hadrianova valu, do Stanwix, kde byla posádkou ala milliaria Petriana. Touto pevností také procházela jedna ze dvou hlavních silnic na sever, západní, která z Carlisle přes Stanwix pokračovala do předpolí k Netherby a odtud až do Birrens. Druhou, východní cestou byla známá Dere Street, vedoucí z Yorku ke zdi, kde byla k tomuto účelu zbudována zvláštní brána nedaleko Halton Chesters a dál pak vedla do nepřátelského území na opuštěný Newstead.

Vojenské posádky na Hadrianově valu tvořily výhradně auxiliární jednotky, převážně pěší, jezdectvo bylo v podstatně nižším počtu. V šestnácti pevnostech sloužily na celé zdi samostatně jen tři jízdní posádky, totiž v South Shields, Benwellu a zřejmě i Stanwixu, tedy na východě dvě a na západě jedna, vždy v blízkosti důležité cesty. Další čtyři byly pouze pěší, zbytek posádek byl kombinovaný. Vzhledem k usazení jezdectva při hlavních cestách na sever se lze domnívat, že tyto jednotky prováděly průzkum a hlídkovaly ve vzdálenějších oblastech, kdežto z řad kombinovaných jednotek se rekrutovaly posádky kastelů a strážních věží a místní jízdní hlídky.  Posádka mílového kastelu měla mezi osmi a dvaatřiceti muži, zatímco na strážních věžích sloužili obvykle dva vojáci. Kolik celkem sloužilo na hranici vojáků není jisté, odhaduje se počet mezi osmi a devíti tisíci.