Glen Shiel 1719: Odvážný boj jakobitů proti přesile

Jakub Francis Stuart, dědic anglické, skotské a irské koruny, žil od svého narození ve vyhnanství. O to víc se ale snažil nabýt zpět své ztracené dědictví. Po debaklu jakobitského povstání roku 1715 se stával figurkou ve hře mocných. A ti se rozhodli ještě jednou dát soupeři šach. Španělský král velmi těžce nesl, že byl jako vnuk Ludvíka XIV. po jeho smrti opomenut a regentem Francie se stal Filip Orleánský, Ludvíkův synovec. Navíc panovalo mezi Španělskem a Velkou Británií značné napětí ve Středozemním moři, které brzy přerostlo ve válku, v níž Španělsko čelilo nejen Británii, ale také Francii, Nizozemsku a Rakousku. Vyvolání nepokojů na britské půdě by tedy přišlo vhod a návrat Jakuba Francise Stuarta představoval ideální prostředek. Španělský král se tak ještě jednou rozhodl financovat Jakubovu výpravu.

Podle původního plánu se měli Skotové zmocnit Inverness, kde by se poté vylodil švédský expediční sbor. Náhlou smrtí švédského krále Karla XII. z toho ale sešlo. Hlavní voj představovala španělská flotila deseti velkých válečných lodí a tří menších fregat, která měla přistát u břehů západní Anglie a k níž se měl připojit i Jakub Stuart. Podpůrnou akci měly zajistit tři fregaty pod velením George Keitha, 10. hraběte Marischala, který se jako přesvědčený jakobita účastnil povstání roku 1715 a byl Jakubovým vyslancem ve Španělsku. Několik agentů bylo vysláno také do Irska, aby tam zorganizovali povstání.

V únoru 1719 Jakub opustil Řím a vydal se na cestu do Španělska, aby se v přístavu La Coruña připojil k výpravě. Ač to zní neuvěřitelně, opět zasáhlo počasí a Jakubovi trvalo celý měsíc, než konečně přistál ve Španělsku. Nebyla to však jediná daň, kterou si mořské bouře vybraly. Dne 29. března, pouhé dva dny poté co Jakub přicestoval ke královskému dvoru v Madridu, zničila celou flotilu během krátké plavby do La Coruñi z kotviště v Cádizu strašlivá bouře. O tom samozřejmě nikdo nevěděl, a tak mezitím plula ke skotským břehům Keithova expedice, kterou již nebylo možné zastavit. S posádkou tří stovek španělských vojáků přistála na ostrově Lewis 8. března. Zde se k výpravě připojili jakobitští exulanti z Francie, včetně významných aktérů povstání minulých, současných i budoucích; Williama Mackenzie, 5. hraběte Seafortha, Williama Murraye, markýze z Tullibardine i jeho mladšího bratra lorda George Murraye či Johna Camerona z Lochielu, 18. náčelníka klanu Cameronů.

S plánem co nejdříve obsadit Inverness expedice zakotvila 13. dubna v mořské zátoce Loch Alsh na území klanu Mackenzieů a základnu a muniční sklad zřídila na Eilean Donan Castle, který byl jednou z klíčových mackenzieovských pevností. Když se ale jakobité dozvěděli o tom, že zůstali ve hře sami a švédský král Karel je na severu nepodpoří, rozhodl markýz Tullibardine, Jakubem pověřený velením pozemních jakobitských vojsk, o ústupu. To se ale nezamlouvalo hraběti Marischalovi, který poslal španělské fregaty zpět do Španělska. Nevelké jakobitské vojsko o tisícovce mužů, z toho čtyři sta Mackenzieů, sto padesát Cameronů, tři sta Španělů a několik menších skupin, z nichž jedné velel Rob Roy MacGregor, se ocitlo v situaci, kdy mělo víc zbraní a munice než mužů. Těžkosti se dostavily na začátku května.

Když se o vylodění jakobitů se španělskou podporou dozvěděli Angličané, vyslali do oblasti pět těžce vyzbrojených lodí Jeho Veličenstva, přičemž dvě hlídkovaly při pobřeží ostrova Skye a další tři vpluly do vnitrozemí na dostřel děl od hradu Eilean Donan. Po intenzivním ostřelování se Angličané 10. května zmocnili hradu, obsazeného převážně španělskou posádkou a s pomocí nalezené munice jej několikrát vyhodili do vzduchu. Po dvou dnech stál pevný hrad v troskách. Mezitím se jakobitské vojsko pohybovalo směrem k Inverness. Z opačného směru už ale postupovaly dobře informované vládní oddíly, které se 9. června zastavily u Loch Cluanie, pouhých 8 km od jakobitského ležení. Bitva byla nevyhnutelná.

Jakobitský velitel markýz Tullibardine zaujal pevné a příkopy i překážkami opevněné postavení na svahu Glen Shiel. Do středu postavil španělské vojáky, zatímco horalé stáli na křídlech. Nepřítel zahájil útok kolem čtvrté hodiny odpolední. Počty vojáků byly vyrovnané, obě vojska měla zhruba tisíc mužů a na obou stranách stály klany z Vysočiny. Proti jakobitským Mackenzieům a Cameronům stál provládní klan Munro a vlastní regiment vedl také John Gordon, hrabě Sutherlandu. Velení náleželo Angličanům. Vládní vojsko však mělo výhodu, neboť disponovalo čtyřmi moždíři, které v kombinaci se soustředěnou palbou a granáty rozhodly o výsledku bitvy. Horalé se s moždíři dosud nesetkali, a i když kanonáda nezpůsobila velké ztráty, rozhodně je zaskočila. To umožnilo nepříteli postoupit do svahu a zaměřit útok především právě na křídla jakobitské linie. Boj byl tvrdý a horalé i Španělé dlouho odolávali, nakonec se ale obě křídla dala na ústup. Španělé drželi pozice až do soumraku. Druhého dne se Španělé spořádaně vzdali a jako váleční zajatci byli odvezeni zpět do Španělska, po jakobitech se však slehla zem a zmizela i většina raněných.

Porážkou jakobitů v bitvě v Glen Shiel 10. června 1719 skončilo v krátké době neúspěšně i druhé povstání. Tentokrát se nekonalo žádné pronásledování ani perzekuce jednoduše proto, že vláda v Londýně měla jiných starostí víc než dost. Povstání bylo poraženo a s ním zmizela z obzoru i stuartovská záležitost, hlásil ze Skotska vrchní vojenský velitel generálporučík George Carpenter. Roku 1725 se dostalo významným jakobitům prominutí a byl jim umožněn návrat do Skotska. Toho využil lord George Murray nebo hrabě Seaforth. Jiní však zůstali na kontinentě, např. George Keith a jeho bratr James nalezli budoucnost v pruské armádě.