Glamis, nejstrašidelnější hrad ve Skotsku

Hrad Glamis (čti gláms), ležící nedaleko města Forfar, někdejšího střediska jihozápadních Piktů, patří k nejpůsobivějším skotským palácům a jeho historie sahá hluboko do minulosti. Je domovem rodu Bowes-Lyon, hrabat ze Strathmoru a Kinghornu. Původně se zdejší páni jmenovali Lyonové, avšak od roku 1767 se píší jako Bowes-Lyon, neboť tohoto roku se devátý hrabě ze Strathmoru, John Lyon, oženil s Mary Eleanorou Bowes. Důvodem sňatku byla finanční tíseň hraběte a značné věno nevěsty, hrabě však musel přijmout jméno Bowes a používat ho před svým vlastním. Celý příběh tak trochu připomíná děj Strašidla Cantervillského od Oscara Wildea. Své dětství tu prožila královna matka Alžběta, manželka krále Jiřího VI. a je to i rodiště princezny Margaret, sestry současné královny Alžběty II. Historie tohoto místa odpovídá jeho významu a právě jeho pohnuté dějiny mohou být příčinnou zdejšími podivných událostí a záhad.

Podle tradice zemřel roku 1034 na hradě Glamisu, či lépe stavbě, která tu původně stála, skotský král Malcolm II., děd slavného krále MacBetha, avšak neexistuje jediný dochovaný záznam, který by to potvrzoval. Hrad Glamis je však s MacBethem spojen i jinak. Alžbětinský dramatik William Shakespeare totiž označil Glamis jako místo, kde byl literárním Macbethem zavražděn král Duncan, a dokonce se na hradě ukazuje místnost, tzv. Duncan Hall, kde k tomu mělo dojít. Při prohlídce hradu však průvodkyně jedním dechem dodá, že jde jen o legendu a že ona místnost pochází až z 15. století. Ostatně my už víme, že ve skutečnosti MacBeth Duncana nezavraždil, ale že byl Duncan zabit v bitvě u Elginu, protože jako vládce naprosto selhal. Na počátku 11. století kamenný hrad vůbec nestál, můžeme si představovat maximálně dřevohlinitou stavbu.

Nejstarší část hradu, kamenná pětipodlažní obytná věž půdorysu „L“, pochází z konce 14. století, kdy rod Lyonů obdržel toto panství spolu s titulem théna jako dar od krále Roberta II. Stewarta. Od roku 1372 je hrad také královskou rezidencí. Roku 1445 se stal Patrick Lyon prvním lordem z Glamisu. V následujících staletích byl hrad rozšiřován a byla přistavována další křídla i pro Glamis tolik typické věžičky. Podobu, v jaké hrad známe dnes, získal v 17. a 18. století.

S dobou, kdy na Glamis přišel rod Lyonů je také spojen první z podivných příběhů, jež se měly odehrát v masivních glamiských zdech. Hlavním aktérem je Alexander Lindsay, 4. hrabě Crawford, přezdívaný Beardie (Vousáč), postrach širokého okolí. Ten měl velkou zálibu ve hraní karet a nebylo výjimkou, že se hraní oddával dlouho do noci. Tak tomu bylo i jedné bouřlivé sobotní noci, kdy hrál na Glamisu spolu s Patrickem, prvním lordem Glamisem a dalšími dvěma šlechtici. Mezitím se však přehoupla půlnoc a nastala neděle, den Páně. Ale v tento den nikdo z přítomných nechtěl hrát, což Beardieho rozzuřilo a celý brunátný zařval, že bude hrát třeba se samotným ďáblem, když ho vyzve! V tu chvíli se prý ozvalo zabušení na hradní bránu. Před ní stál tmavý cizinec, který se dožadoval vstupu a hraběti Crawfordovi nabízel partii karet. Cizinec byl vpuštěn a uveden do místnosti, kde šlechtici hráli karty.

Když se vyzyvatel objevil, Beardie poslal pryč všechny, kteří byli v místnosti a za zavřenými dveřmi se s cizincem pustil do hry. Vypovězení spoluhráči, dlící ve vedlejším pokoji, slyšeli jeho klení, nadávky a rány do stolu. Jeden z přítomných sluhů už svoji zvědavost neudržel na uzdě, pomalu se přikradl ke klíčové dírce a nahlédl do místnosti. V ten okamžik ho zasáhl ohnivý plamen a sluha, napůl slepý, s výkřikem bolesti uskočil. Právě včas, aby ho hrabě Crawford nesrazil dveřmi. Nevybíravým způsobem ostatním sdělil, že si ani on, ani jeho společník nepřejí být rušeni a pokud by se o to ještě někdo pokusil, pak zaplatí životem. Nato se hrabě otočil a vstoupil zpět do místnosti, kde předtím zanechal svého spoluhráče. Ten však zmizel stejně záhadně, jako se před tím objevil. A s sebou zřejmě vzal i svou výhru - úpis na Beardieho duši. To pravý stará glamiská legenda. Jenomže příběh pokračuje.

Když po několika letech, roku 1453, Alexander, hrabě Crawford zemřel, začaly se hradem nést podivné zvuky. Podivné proto, že to byly zvuky divoké karetní hry, jaké byly slyšet za oné bouřlivé noci, kdy Beardie prohrál s tmavým cizincem. Hrůzu nahánějící rány, hluk a klení nepřestávalo, a tak bylo nakonec rozhodnuto, že místnost, odkud zvuky přicházely, bude zazděna. Očekávaný efekt se však nedostavil. Dodnes se hradem občas rozléhají zvuky divoké karetní hry, které už slyšeli i členové královské rodiny a při návštěvě hradu se dokonce dozvíte, za kterou zdí se skrývá tajemná hráčská místnost. Tento příběh však není rozhodně tím nejděsivějším, s čím se lze v glamiských zdech setkat.

Nepříjemné mrazení navozuje děsivá událost, ke které došlo rovněž ve zdech středověkého Glamisu roku 1486. Že mezi sebou jednotlivé skotské rody a klany válčily a jen těžko se dokázaly spojit pro dosažení jednoho cíle, netřeba připomínat. Nejinak tomu bylo i u rodu Lindsayů, jehož členové ze srdce nenáviděli rod Ogilviů. Jednoho dne se stalo, že skupina Ogilviů byla pronásledována ke všemu odhodlanými Lindsayi. Avšak svitla jim naděje. Věděli, že velké nepřátelství panuje i mezi Lindsayi a Lyony, pány z Glamisu, a tak požádali Lyony o úkryt. Lord Glamis jim slíbil, že je před pronásledovateli ukryje v tajné místnosti mezi zdmi, kde je nikdy nikdo nenajde. A své slovo také dodržel.

Ogilviové bohužel neměli ani tušení o tom, že Lyonové nesnášejí jejich rod stejnou měrou jako rod Lindsayů. Uprchlíky skutečně nikdo nenašel. Už nikdy. Lord Glamis je totiž v tajné místnosti zamkl, už se do ní nevrátil a dveře i okna nechal zazdít. Nebohé Ogilvie tak odsoudil ke strašlivé smrti a napospas červům. Dlouhou dobu nebylo o osudu Ogilviů nic známo, jen z tajné místnosti neustále vycházely podivné strašidelné zvuky. Tak nakonec došlo k tomu, že jeden z lordů nechal místnost znovu otevřít, a to co uviděl mu způsobilo šok. Pokroucená těla Ogilviů, jedno přes druhé, vypovídala o nesnesitelných mukách, jaká v nedobrovolném vězení museli uprchlíci snášet. Místnost byla rychle znovu zazděna a dnes už zřejmě nikdo neví, kde ji hledat. Asi nikoho nepřekvapí, že i krutý Lyonův čin má dodnes své důsledky. Podobně jako v předchozím případě se i tentokrát neklidné duše zavražděných projevují strašidelnými zvuky, kvílením a chrastěním kostí. Skoro se zdá, jako by byl Glamis předurčen stát se nejen rezidencí králů a královen, ale i nepokojných přízraků.

I za dalším z glamiských zjevení stojí krutý a bezohledný čin, tentokrát iniciovaný dokonce z míst nejvyšších. Roku 1528 zemřel John Lyon, 6. lord Glamis, který po sobě zanechal syna Johna a krásnou ženu Janet z rodu Douglasů. Lady Janet se opět provdala, a to za příslušníka rodu Campbellů ze Skipness. Jejich sídlem i nadále zůstával hrad Glamis. Problém byl v tom, že Janet byla členkou starého a mocného rodu Douglasů, který ze srdce nenáviděl skotský král Jakub V., vládnoucí v letech 1513 – 1542 a jehož dcerou byla slavná Marie Stuartovna. Důvodem byla skutečnost, že v době nezletilosti byl král de facto vězněm hraběte z Angusu, hlavy rodu Douglasů, který se oženil s královnou-regentkou, Jakubovou matkou. Tím, že držel v šachu mladého krále, se stal nejmocnějším mužem v zemi.

Když bylo Jakubovi šestnáct let, uprchl ze zajetí, spojil se s douglasovskou opozicí a začal své soukromé křížové tažení proti všem Douglasům. Bez výjimky. Mnoho jich prchlo za hranice Skotska, ne však oblíbená a krásná Janet, paní na Glamisu. Aby král dosáhl pomsty a snad i Janetina majetku, křivě ji nařkl z čarodějnictví a spiknutí proti králi. Spolu se svým synem a manželem byla zajata a uvězněna v nejobávanějším vězení království, na hradě v Edinburghu, kde byla držena až do roku 1537. Tehdy, nemocná a napůl slepá, byla upálena jako čarodějnice. Zatímco Janet Douglasová trpěla v temném a vlhkém žaláři, užíval si král Jakub života na Glamisu. Teprve po jeho smrti byl z vězení propuštěn Janetin syn John, 7. lord Glamis.

Je to již téměř 500 let, co lady Janet zemřela krutou smrtí na hranici před Edinburským hradem, avšak přizrak smutné Šedé paní neustále připomíná její nešťastný osud. Janetin duch se s železnou pravidelností objevuje v hradní kapli, nebo v její blízkosti, kde jí už vidělo mnoho důvěryhodných osob, mezi jinými i Timothy Patrick, 16. hrabě z Kinghornu. Šedá paní bývá nejčastěji spatřena, jak klečí v opuštěné kapli před oltářem a nerušeně se modlí. Průvodkyně vás při prohlídce upozorní na místo, kde šedý přízrak sedává. Je to prý v poslední lavici v pravém rohu. O existenci šedého přízraku nepochybuje žádný z průvodců, kteří na Glamisu pracují. Alespoň to mi přesvědčivě tvrdila.

Klidný a mírumilovný je i duch malého černošského sluhy, o kterém se říká, že je to první přízrak černého Afričana ve Skotsku. Jde prý o duši trýzněného černošského chlapce, kterému bylo poručeno, aby si sedl a čekal na další příkazy. V obavě, aby hošík nic nepromeškal a nebyl potrestán, sedává na onom místě dodnes. Přízrak chlapce se objevuje na kamenné stoličce před pokojem královny matky, zřejmě ještě stále čeká na pokyny svého pána. Vše nasvědčuje tomu, že malý sluha při plnění svých povinností zemřel a to na podchlazení. Nejenže je samotné skotské klima velmi rozdílné od podnebí panujícího v subtropickém a tropickém pásmu, ale své udělalo s organismem malého chlapce i mnohahodinové sezení na studeném kameni na chladné hradní chodbě.

K méně slavným, avšak neméně děsivým přízrakům Glamisu, patří i duch ženy bez jazyku, která bloudí v okolí hradu. Má otevřená ústa plná krve a mnozí z očitých svědků se domnívají, že je to duch někoho, kdo věděl nebo spatřil něco, co mělo zůstat utajeno. Možná, že má tento přízrak něco společného s některým z glamiských tajemství, o nichž ještě bude řeč. Na hradních pozemcích byla také pozorována tmavá přízračná postava muže ve vojenském kabátu, nikdo však netuší, kdo by to mohl být.

Odkud se bere tolik zkazek i očitých svědectví o podivných jevech na Glamisu? Mohla se pochmurná, dramatická a mnohdy krvavá historie nesmazatelně vrýt do glamiských zdí, které dle všeho uchovávají nejedno tajemství? Nejde o příměr, ale doslovné vyjádření.. Všechny projevy paranormálních aktivit, jež tu jsou pozorovány už po staletí, mají své reálné jádro. Ve všech případech šlo o svým způsobem výjimečné události nebo osoby, které se svou krutostí, tragičností či podlostí otiskly do silných hradních zdí, odkud se čas od času vynoří a připomínají nám dávno zašlé doby. Mimochodem, zdi Glamisu jsou opravdu velmi tlusté a existence tajných komnat již byla prokázána.