Drtivé vítězství Skotů u Stirlingského mostu

Zatímco William Wallace vedl povstání proti Angličanům na jihu, na severu se věrní shromáždili kolem Andrewa Moraye, jenž pocházel z významného šlechtického rodu. Moray získal postupně několik důležitých hradů na severu, včetně Inverness a podobně jako Wallace, avšak na severu, rozpoutal vlnu skotského odporu proti anglickému králi Edwardovi I., který si uzurpoval právo rozhodovat o skotských záležitostech. Během pár měsíců se oba vůdci setkali v Dundee, kde uzavřeli spojenectví. Zprávy se pochopitelně donesly i k anglickému králi, který byl toho času ve válce s Francií. Před odjezdem na kontinent však vydal jasné instrukce, neboť „mnoho osob ruší náš mír a klid našeho království a podniká různá setkání, tajná shromáždění a spiknutí na mnoha místech země skotské s naším i bez našeho svolení a dopouští se drancování, zabíjení, žhářství, loupeží, plenění a dalších špatností“. Takový byl pohled anglického krále na situaci na severu, který si teprve před pár měsíci podmanil. Rozkazy byly jednoznačné; dopadnout, uvěznit a odsoudit všechny narušitele. Přiblížilo se září 1297.

Klíčovou pevností skotského království byl hrad Stirling, momentálně obsazený Angličany. Wallace s Morayem si uvědomovali důležitost místa, stejně jako výhodnost terénu v okolí. U Stirlingu byl totiž jediný most široko daleko, který vedl dál na sever. Právě sem se blížila anglická trestná výprava pod vedením Johna de Warrenne, Edwardova zástupce ve Skotsku a Hugha de Cressinghama, jenž byl královým pokladníkem. Síla anglické armády čítala na tři tisíce jezdců a mezi osmi až deseti tisíci pěšáky. Wallaceova armáda dobrovolníků obsadila severní břeh s vulkanickým masivem Abbey Crags, kde dnes stojí William Wallace Monument, za zády, zatímco Angličané se rozložili na jižním břehu. Za úsvitu 11. září 1297 měli Angličané začít s přechodem mostu, na nějž se vešli jen dva muži vedle sebe. Přechod mostu byl však dvakrát přerušen a odvolán; poprvé proto, že vrchní velitel de Warrenne ještě spal a podruhé z důvodu čekání na dvě skotská hrabata, která se měla připojit k Angličanům i se svými družinami. Dorazila však sama.

Kronikář Walter z Guisborough uvádí, že Angličané také ke Skotům vyslali dva dominikány s žádostí o mír. Ale Wallace už o mír nestál. Chtěl vyhnat nepřítele ze země a takhle prý zněla jeho odpověď: „Vraťte se a řekněte svým lidem, že jsme sem nepřišli pro mír: jsme připraveni bojovat .... a osvobodit naši zem.“

Do třetice již přechod mostu přerušen nebyl, tedy z anglické iniciativy. Wallace s Morayem vyčkávali, až se anglické vojsko při přechodu mostu rozdělí na dvě části. Ve chvíli, kdy byla polovina armády na severním břehu, zaútočila skotská pěchota kopiníků na její bok, aby ji rozdělila ve dví. Anglická pěchota začala ustupovat, na mostě se však srazila s těžkou anglickou jízdou. Most nevydržel a pod tíhou prchajících Angličanů se zřítil. Skotové slavili velkolepé vítězství, zatímco Angličané prchali za skotské hranice. Mezi zabitými toho dne je i nenáviděný Hugh de Cressingham. Pásem jeho kůže, který byl vyříznut z jeho těla od hlavy k patě, si William Wallace ozdobil opasek svého meče.

Bitva u Stirlingského mostu je bezpochyby jedním z klíčových a nejslavnějších okamžiků Wallaceova života i celé války o nezávislost. O to pozoruhodnější je, že se bitva de facto vůbec neobjevila v životopisném filmu Statečné srdce. Tedy vlastně ano, ale málokdo by ji poznal. Ve filmu měla podobu bitvy na otevřené pláni, v níž Sir William slavně zvítězil, v podání filmařů díky nápadu s dlouhými kopími a léčkou s předstíraným ústupem šlechtické jízdy, která následně vpadla rozvráceným Angličanům do zad. Nikde žádná řeka, most, nedaleký hrad Stirling ani nic jiného. Přitom skutečnost byla mnohem působivější a atraktivnější, než její americká verze. Podobně to nebyl William Wallace, kdo by vymyslel úspěšnou taktiku využití dlouhých dřevěných kopí proti anglické těžké jízdě.

Filmoví tvůrci si pohráli se skutečností a stvořili zcela novou bitvu. Wallace rozhodně nebyl objevitelem taktiky využití dlouhých dřevěných kopí, která ve filmu Skotové použili k likvidaci anglické těžké jízdy. Pevně sevřená formace kopiníků, známá jako schiltron, představovala základní skotskou bojovou formaci patrně už od dob Piktů. Schiltron byl silnou zbraní a zároveň slabinou Skotů, především právě ve válkách o nezávislost. To dokázaly bitvy u Bannockburn v případě prvním a u Falkirku v případě druhém. Fakticky šlo o bitevní formaci „velkého kruhu“, který byl složen z pevně semknutých vojáků, vyzbrojených tři a půl metru dlouhými kopími, malými štíty a sekerami. Formace mohla mít také podobu rovné linie, v této podobě mohla přejít i do útoku. Schiltron byl tedy jakýsi velký ježek, kterým nebylo možné proniknout a o nějž se rozbila i těžká anglická jízda. V schiltronu bojovali zejména muži z oblasti Lowlands, na Vysočině přetrvával způsob boje s mečem a štítem, přesto však byla formace jádrem skotské armády. Problém nastal ve chvíli, kdy Angličané nasadili velšské lučištníky a v dosahu nebyla skotská jízda. Dlouhé luky dokázaly postupně schiltron citelně oslabit a zbytek již dokončili angličtí rytíři.

Jediná bitva přivedla anglickou okupaci na pokraj totálního zhroucení, měla však i svou stinnou stránku. Andrew Moray, muž stejně starý a charismatický jako Wallace, jenž bojoval v přední linii, byl vážně raněn. O dva měsíce později na následky zranění zemře, nyní se však v dokumentech společně s Wallacem tituluje jako „velitel armády skotského království“. Společně pak podepisují dopisy, datované k 11. říjnu, adresované hanzovním městům Lübecku a Hamburgu, kde oznamují, že skotské přístavy jsou opět otevřené všem obchodníkům. Dochovaný dopis z Lübecku je jedním z pouhých dvou existujících dokumentů spojených s životem Williama Wallace. Wallace byl také přesvědčen, že je otevřena cesta k návratu krále Johna Balliola, za nějž bojoval.

V listopadu 1297 se William Wallace, již bez Andrewa Moraye, vydal v čele vojska na jih. Nesetkal se prakticky s žádným odporem, pokud ano, zlomil ho. Nájezd zasáhl až do severoanglických hrabství Northumberland a Cumberland. Po návratu do Skotska byl v zimě téhož roku pasován na rytíře a obdržel titul „strážce království“. Někteří velmožové však nesli nadřazenost neurozeného muže velmi těžce. V březnu následujícího roku se vrátil do Anglie král Edward I., který ve Francii uzavřel s králem Filipem IV. Sličným roční příměří. Dost na to, aby si uvolnil ruce pro skotskou věc. Již v červnu měl v Roxburghu připravenu obrovskou invazní armádu, která zamířila k Edinburghu, cestou plenila a snažila se Wallace přimět k otevřenému střetu.