Bitva u Prestonpans: Nečekaný úspěch skotského povstání prince Karla

Nečekaný přepad, drtivý útok a rychlé vítězství. Bitva u Prestonpans 21. září 1745 představovala významný zlom v posledním jakobitském povstání, v jehož čele stanul princ Karel Edward Stuart, známý též jako Bonnie princ Charlie. Rozprášení anglické armády otevřelo skotským jakobitům cestu do Anglie. Jak slavná bitva proběhla a proč anglické velení i vojsko selhalo?

Zvědové hlásili, že jakobitské síly čítají zhruba 2000 mužů, sice zdatných, avšak špatně vyzbrojených. Cope proto věřil, že se Skotové neodváží zaútočit a postupoval na Edinburgh. Jenomže 20. září narazil na Karlovy oddíly východně od Edinburghu. Generál si vybral vhodné místo k obrannému postavení nedaleko Prestonpans. Pravé křídlo formace chránila kamenná zeď Preston House, levé křídlo násep obsazený děly a čelo bažinatý terén. Útok Karlových highlanderů očekával ze západu. Možnosti Skotů byly velmi omezené. Čelní útok George Murray odmítal, neboť si byl vědom toho, že v močálovitém terénu by byl příliš pomalý, čímž by se horalé připravili o svoji největší výhodu. Když se ale v jakobitském táboře objevil jistý Robert Anderson, situace se změnila. Jakobitský sympatizant se nabídl, že princovo vojsko provede po tajné stezce, vedoucí bažinou, což jakobitům umožní nečekaný útok z východu.

Ve čtyři hodiny ráno se jakobitské vojsko vydalo na cestu bažinatým terénem, aby vládní jednotky překvapilo. Kolem šesté hodiny ranní 21. září se z mlhy ozval hrůzu nahánějící válečný ryk a zvuky dud, následovaný divokým čelním útokem horalů. Generál Cope na překvapivý vývoj reagoval otočením bojové linie čelem k východu, na výsledku bitvy to ale nemohlo nic změnit. V mlžném ránu dezorientovaní rudokabátníci mnohdy nepřítele vůbec neviděli, pouze slyšeli řev útočníků. V řadách Britů nastala panika, dělostřelci se dali na útěk prakticky hned, dlouho se neudrželi ani nezkušení dragouni na křídlech. Nechráněný střed, tvořený královskou pěchotou, se ocitl v sevření obrácené klínové formace Skotů. Z dobře chráněného britského postavení se stala smrtící past. Nastal krvavý masakr, kterému nedokázal zabránit ani princ Karel. Během 15 minut bylo dobojováno. Generál Cope, sám prchající z bitvy, ztratil na pět set mužů, další stovky byly raněny a patnáct set vojáků padlo do zajetí. Ztráty jakobitů byly mizivé, zato kořist velká – peníze, zbraně i munice. Část zajatců se připojila ke Karlově armádě.

Bitva u Prestonpans byla prvním velkým a opravdovým vítězstvím, které všechny přimělo brát povstalce vážně. Zprávy o něm se nesly od úst k ústům. Zatímco jakobité slavili a jejich situace se výrazně zlepšila, v Londýně vypukl zmatek, neboť vláda ztrátou severního vojska zcela pozbyla kontrolu nad skotskými záležitostmi. Aby Karel upevnil svou pozici ve Skotsku a přilákal do svého tábora další posily, vydal 9. a 10. října dvě deklarace, v nichž anuloval vynucenou unii s Anglií a odmítal Act of Settlement, který vylučoval Stuartovce z nástupnictví. Jako důkaz vládních represí proti Skotům po roce 1688 také nechal tiskem rozšířit záznam parlamentního vyšetřování masakru v Glencoe.

Porážka generála Copea výrazně pozvedla morálku jakobitů a podpořila nábor do Karlova vojska. Konečně také dorazila podpora z Francie, 14. října zakotvily dvě francouzské lodě v Montrose, přivážejíce peníze, zbraně a královského vyslance u „dvora“ prince Karla Edwarda, jímž byl Alexandre Jean-Baptiste de Boyer, markýz d’Éguilles. Vítězství také znamenalo, že Skotsko nyní bylo v rukou prince Karla a cesta do Anglie otevřená. Karel se však nechoval jako dobyvatel, ale jako osvoboditel, věřil v posvátné právo Stuartovců v zemi vládnout. Raněným nepřátelům zajistil nejlepší možnou péči, nikoho nepopravoval, zajatce propustil za slib, že proti němu již nebudou bojovat a zakázal plenit a drancovat.

O plánu, jak by mělo tažení pokračovat, vedl Karel emotivní diskuze. Hodlal táhnout do Anglie, aby svrhl Hannoverce, což byla podle něj a jeho společníků, kteří s ním připluli z Francie, jediná cesta, jak úspěšně odvrhnout unii a zajistit Skotům samostatnost. Po šestitýdenním čekání na další posily a francouzskou podporu od Ludvíka XV. jakobité Edinburgh opustili 4. listopadu směrem na západ k pohraničnímu městu Carlisle. Generál Murray rozdělil vojsko do dvou proudů, aby Brity zmátl a oni tak nemohli určit, kde se povstalecká armáda nachází. Tuto taktiku Murray geniálně aplikoval po celou dobu tažení …

Zajímají Vás dějiny Skotska, bitvy, intriky a spletité události jakobitských povstání? Rádi byste poznali okolnosti, vedoucí k bojům Skotů za obnovu nezávislosti země ? Chcete se dozvědět víc o skotských klanech? Máte rádi Skotsko a jeho tradice? Odpovědi i mnoho dalšího naleznete v knize Skotskem po stopách seriálu Cizinka.