Antoninův val, nejsevernější hranice Říma

Roku 138 zemřel císař Hadrianus a prvním mužem říše se stal Titus Aurelius Antoninus, zvaný Pius. Nový císař byl pravým opakem svého předchůdce. Cestování ho příliš neoslovovalo a za celý svůj život neopustil Itálii. Císař Antoninus nebyl vojenského založení, takže „velmi mnoho válek vedl prostřednictvím svých legátů“, jeho politika však byla paradoxně opačného charakteru než Hadrianova. Za Antonina Pia došlo k dalšímu posunutí severní britské hranice na někdejší Agricolův limes mezi zálivy Forth a Clyde. Jaký byl důvod? I když se zřejmě nedá vyloučit, že akce byla motivována politicky, totiž že nový císař potřeboval upevnit svou pozici v Římě válečným triumfem, pravděpodobnější se jeví příčina pramenící ze situace na severu. Antoninův životopisec, Iulius Capitolinus, o císaři píše, že „přemohl Britanny díky legátu Lolliovi Urbicovi a když odrazil útoky barbarů, dal navršit z hlíny další val.“ To, že Urbicus „odrazil útoky barbarů“ by mohlo svědčit o nepřátelské aktivitě kmenů sídlících severně od Hadrianova valu, tedy v dnešním Skotsku. Vojenský zásah byl v takovém případě adekvátní reakcí, avšak opět jen dočasným řešením. Římané si zřejmě uvědomili, že hranice byla zbudována na špatném místě, neboť ohniskem veškeré opozice byla oblast Highlands, odkud byly podporovány kmeny z Nížiny. Pokud nás prameny informují o nepřátelských aktivitách, pak vždy vycházely z Kaledonie, tedy z oblasti za linií Forth-Clyde.

První známky nastávajících změn lze spolehlivě datovat již k roku 139, kdy nový guvernér Britannie, Quintus Lollius Urbicus inicioval přestavbu staré pevnosti v Corbridge, s postupnou obnovou starých pevností na sever od Hadrianova valu se pokračovalo i v následujícím roce. O samotném tažení proti jižním kmenům nemáme žádné zprávy, ale můžeme se domnívat, že podobně jako za časů Agricolových stačila Římanům ke znovuobsazení území až k zálivu Tay jediná sezóna. Po šedesáti letech se tak kmeny z Lowlands staly opět součástí římského impéria, které nad nimi převzalo kontrolu. Celá oblast byla zajištěna posádkami, na místech starých Agricolovských pevností či v jejich blízkosti byly vybudovány pevnosti nové a spousta dalších založena. Posádky však byly menší a nejtypičtější stavbou se stal malý kastel pro čtyřicet až osmdesát mužů. Tento jednoduchý typ se nejčastěji objevuje v údolích řek jihozápadního Skotska, kde se na stejné linii spolu s kastely objevují na jedné straně větší pevnosti, sloužící jako základny posádek kastelů a na druhé straně je v pravidelných intervalech mezi těmito kastely doložena existence strážních věží.

Práce na Antoninově valu začaly roku 142. Nová hranice měla být vybudována po vzoru Hadrianova valu, ovšem s vlastními charakteristikami, uzpůsobenými situaci a prostředí. Val byl budován od zálivu Forth k zálivu Clyde v celkové délce téměř 59 km, nejednalo se ovšem o kamennou zeď, ale o val navršený z drnů, pokrytý neopracovanými kameny a opatřený palisádou. Stavba z drnu rostla mnohem rychleji, je však možné, že původním záměrem bylo postavit zeď z kamene, jak naznačuje zděná hradba důležité pevnosti v Balmuildy a z ní vybíhající křídla, která mohla být případně napojena na rostoucí limitní fortifikaci. Předpokládaný rozměr valu byl 3 m široký v základně a 1,8 m na vrcholu. Dnes mnohem patrnějším pozůstatkem antoninovského limitu je místy dobře dochovaný „V“ profilový příkop, původně převážně 12 m široký a 3,5 m hluboký, který se táhl v nepřerušené linii na severní straně valu. Materiál, získaný z vyhloubeného či vysekaného příkopu, byl použit k vytvoření bermy před příkopem. Souběžně s příkopem a valem se táhla podél jižní strany limitu také vojenská silnice, sloužící k rychlé komunikaci mezi jednotlivými pevnostmi. Na základě dosavadních poznatků se zdá, že tato cesta protínala každou z pevností jako via principalis. Zároveň však z praktických důvodů pevnosti obcházela ještě jedna cesta.

Podél valu bylo v pravidelných intervalech rozmístěno patnáct různě velkých pevností, z nichž pouze dvě, Balmuildy a Castlecary, měly kamennou hradbu. Ostatní byly obehnány drnovým valem s kamennou základnou, tedy stejným způsobem, jakým byl zbudován celý val. Největšími pevnostmi, které byly součástí původního plánu, počítajícího s vybudováním pouze šesti velkých pevností, pravidelně rozmístěných podél hranice, byly od východu Carriden (Veluniate), Mumrills, Castlecary, Auchendavy, Balmuildy a Old Kilpatrick, přičemž Carriden a Old Kilpatrick s prakticky stejnou rozlohou střežily východní a západní konec valu u zálivů Forth a Clyde. Původní plánované rozestupy mezi pevnostmi byly zhruba 13 km. Dalších jedenáct pevností pak bylo v nepravidelných intervalech rozmístěno mezi ně, záleželo na geografické dispozici či významu místa, nejčastěji se vzdálenost mezi jednotlivými posty pohybovala okolo dvou římských mil. Mezi těmito sekundárně zbudovanými pevnostmi jmenujme alespoň Bar Hill, Croy Hill nebo systematicky prozkoumaný Rough Castle. Na rozdíl od Hadrianova valu nebyl součástí bariéry obvyklý systém strážních věží, zato se však můžeme v soustavě opevnění setkat s malými pevnůstkami, které tvoří paralelu k mílovým kastelům na jižní zdi. Každý kastel měl dvě malé brány, severní a jižní, byl obehnán příkopem, někdy i dvojitým, s jednoduchou zástavbou a v pravděpodobných intervalech jedné míle.

Podobně jako u Hadrianova valu i obrana západního Antoninova valu byla zesílena, nepochybně při vědomí možného útoku z Kaledonie i přes záliv Clyde. Na jižním břehu ústí řeky Clyde ležela pevnost v Bishoptonu a dále podél pobřeží směrem na jih byly rozmístěny menší pevnosti Lurg Moor a Outerwards, obojí nepochybně součástí delšího řetězu pevností, který vzdáleně připomínal systém obrany na pobřeží Cumbrie. Na druhém konci valu, u zálivu Forth, byly založeny při ústí řek velké pevnosti v Cramondu a Inveresku, které zřejmě střežily římské přístavy, zajišťující zásobování a obchod. Obě pevnosti ležely na území Votadinů.

Stavba Antoninova valu probíhala zřejmě do roku 145 a další tři roky pak mohlo trvat vybudování pevností a menších postů. Na vybudování se podílely tři legie, II. Augusta, VI. Valeria a XX. Valeria Victrix, a několik pomocných sborů, které současně pracovaly na vymezených úsecích hranice. Práci stavebních oddílů, resp. dokončení jednotlivých úseků dokumentují pamětní, tzv. distanční desky, které byly zasazovány do povrchu dokončeného valu. K nejlepším exemplářům z dochovaného počtu osmnácti kusů patří desky z Cleddansu a Bridgeness, obě kromě nápisů, obecně vždy obsahujících označení legie a přesnou délku dokončeného limitu, zobrazují i výjevy z vítězství nad kaledonskými barbary. Odhaduje se, že budování Antoninova valu se účastnilo přibližně sedm tisíc vojáků a podobný odhad platí i pro počet mužů sloužících na hranici. Jejich úkolem bylo spíše dohlížet na hranici, než ji vojensky hájit, v případě nepřátelského pohybu ze severu vyrazilo vojsko ze svých pevností, aby se nepříteli postavilo v otevřené bitvě, tedy tam, kde mělo převahu.

Po vybudování nového hraničního opevnění ztratil Hadrianův val do jisté míry svůj smysl, některé z pevností byly opuštěny, severní příkop zasypán a zeď místy rozebrána. Nová hranice fungovala téměř deset let, do roku 155/6, kdy došlo na severní hranici k určitým nepokojům, jak lze usuzovat na základě literárních i archeologických pramenů. Mnoho pevností severně od Hadrianova valu, Antoninův val nevyjímaje, bylo náhle opuštěno, některé z nich nesou stopy násilné, ovšem i promyšlené destrukce, což naznačuje, že některá místa byla římskými posádkami včas zničena a opuštěna, zatímco jinde došlo k úspěšnému útoku barbarů a římské posty padly. Faktem však je, že k nepokojům skutečně došlo, neboť k roku 155 byla vydána mince Antonina Pia, mající na reversu podmaněnou personifikaci Britannie. V reakci na ohrožení provincie se do Británie dostavil nový guvernér, Iulius Verus s přesnými instrukcemi. Římské jednotky byly staženy ze Skotska, pevnosti na staré hadrianovské hranici postupně obnoveny či opraveny a povstání potlačeno.

Období, kdy se Římané ještě jednou nakrátko vrátili do Skotska, je označováno jako druhá antoninská okupace a bývá datováno do let 159 – 163. Tato krátká etapa je charakterizována redukcí římských sil při snaze o zachování nejdůležitějších pozic. Na jihozápadě, kde od 40. let 2. století fungovala pevnostní soustava, oddělující kmen Novantů od Selgovů, totiž pevnosti a menší posty v Carzield, Loudon Hill a Raeburnfoot a Barburgh Mill a Durisdeer vykazují pouze první fázi antoninské okupace. Velkou pevnost v Newstead opustila legionářská posádka, aby byla nahrazena menší mobilnější jízdní jednotkou, což nepochybně souvisí i se situací předsunutých pevností za Antoninovým valem, které byly rovněž zredukovány, ať už rozlohou jako Ardoch, nebo velikostí posádky. Roku 161 zemřel císař Antoninus Pius a jeho jednomyslně vybraným nástupcem se stal Marcus Aurelius. Období Antoninovy vlády patřilo k nejklidnějším v dějinách impéria. Jím také končí vzestup Říma, neboť od dob Marca Aurelia se říše stala terčem neustálých útoků a nájezdů z barbarika, především sílících Germánů.