1689: Triumf skotských jakobitů u Killiecrankie

V horkém letním dni 27. července 1689 obsadila armáda skotských klanů z Vysočiny průsmyk u Killiecrankie, vlákala sem vládní vojsko Viléma Oranžského a během půl hodiny nepřítele rozsekala na kusy. Mohlo první jakobitské povstání po tak skvělém vítězství uspět?

Přijetí Marie II. Stuartovny, dcery vyhnaného krále Jakuba VII. (II.) a jejího manžela Viléma Oranžského za vládce Skotska nemělo jednomyslnou podporu a mnozí byli připraveni bojovat za návrat krále z domácí dynastie. Tak se rozhořelo první jakobitské povstání, v jehož čele stanul John Graham z Claverhouse, 1. vikomt Dundee. Ten 13. dubna 1689 vztyčil na znamení podpory krále Jakuba a celé země skotskou královskou standartu. Dalších několik měsíců shromažďoval vikomt Dundee posily, zejména z řad klanů z Highlands v naději, že král Jakub vyslyší jeho žádost a připluje z Irska, aby obnovil své království.

Obratnou partyzánskou taktikou se vikomt Dundee, geniální velitel a stratég a nejlepší jakobitský velitel vůbec, vyhýbal přímé konfrontaci s oddíly krále Viléma a získával pro Jakuba čas. Když se dozvěděl, že vládní vojsko o síle 4000 mužů, pochoduje od Stirlingu na sever, přivedl vlastní dvou a půl tisícovou armádu, složenou především z horalů, na Blair Castle a jakožto strategický bod jej obsadil. Nepřátelské vojsko bylo dobře vybavené, navíc mělo k dispozici děla, avšak pro Dundeeho hrály zkušenosti, znalost terénu, nově obdržené, i když malé posily z Irska a bojovnost horalů. Dobře věděl, kudy bude Vilémovo vojsko postupovat a vyčkával.

Cesta na sever vedla a dosud vede údolím Garry (Glen Garry), kde je položen hrad Blair. Nedaleko odsud směrem na jih, u Killiecrankie, se údolí dramaticky zužuje. Mohli tudy pochodovat pouze tři muži vedle sebe, nebo jeden naložený kůň. Právě zde si 27. července Dundeeho jakobitská armáda horalů počkala na postupující vojsko, vedené generálem Hughem MacKayem, jenž řadu let sloužil v Nizozemí ve službách Viléma Oranžského. Toho dne ráno podali zvědové zprávy o postupu generála MacKaye k průsmyku u Killiecrankie. Vikomt Dundee konečně dostal příležitost, na kterou čekal. Potřeboval však získat čas, aby jeho muži mohli obsadit svahy průsmyku. Proto vyslal napřed odstřelovače, aby postupující kolonu zdržel. Úkolu se chopil jistý Farquhar MacRae, který s dvěma mušketami a jedním dalším mužem, nabíjejícím zbraně, dokázal dostatečně dlouhou dobu nepřítele zaměstnat. Když se mohl generál MacKay se svými muži konečně pohnout, měli horalé obsazený severní svah průsmyku.

Dle rozkazu vládní vojsko postoupilo vzhůru do svahu. Horalé ukázněně vyčkávali, Dundee vydal jasný rozkaz držet pozice a neútočit. Ve snaze přimět horaly k akci, začalo vládní vojsko pálit z děl, ale klanoví válečníci zůstávali na svých místech. Jejich velitel totiž vyčkával na zapadající slunce, které nepřítele oslní, zatímco jakobitům bude svítit do zad. Kolem sedmé hodiny se konečně rozezněly dudy a útok horalů začal. Ti, kdo měli muškety, stříleli. Ostatní pozvedli své široké meče a za válečného pokřiku se vyřítili proti vojákům krále Viléma. Mezi Dundeeho muži byl také teprve osmnáctiletý Robert Roy MacGregor, onen později slavný Rob Roy, o jehož nesmrtelnost se zasloužil sir Walter Scott.

Útok horalů byl natolik rychlý a drtivý, že bitva během třiceti minut skončila. O prolomení nepřátelského středu se zasloužili především Cameronové, kteří nedali vládnímu vojsku sebemenší šanci. Většina vojáků generála MacKaye ani nestačila nasadit bajonet, jehož použití v bitvě u Killiecrankie je prvním zdokumentovaným případem nasazení tulejového bajonetu britskou armádou. Ztráty vládního vojska dosahovaly k počtu 2000 padlých, bohužel citelně utrpěli také jakobité. Šest stovek mrtvých, zejména soustředěnou palbou z mušket během útoku, bylo pro početně slabší Dundeeho vojsko významnou ztrátou. Co bylo pro povstání ještě horší, v závěru bitvy byl smrtelně raněn i sám John Graham, vikomt Dundee, jenž krátce poté střelnému zranění podlehl. Povstání tak přišlo o nadmíru schopného velitele, jehož smrt předznamenala, navzdory vítězství u Killiecrankie, osud povstání.

Velení jakobitské armády přešlo po smrti vikomta Dundeeho na Alexandera Cannona, velitele irských posil, který nebyl dostatečně obeznámen s vojenskými zvyklostmi Vysočiny a zcela kontraproduktivně aplikoval vlastní poznatky z válčení v Nizozemí. Důsledky se projevily záhy, když rozhodl o útoku na nechráněné město Dunkeld, v jehož katedrále se opevnil nově založený Cameronův pluk (pozdější 26. pěší pluk), složený z mužů z Lowlands. Ačkoliv měli jakobité pětinásobnou přesilu, nemohli ji dostatečně využít a po šestnáctihodinovém boji se stáhli. Nevydařená bitva o Dunkeld 21. srpna 1689 de facto ukončila první jakobitské povstání ve Skotsku, aniž by do něj mohl Jakub, stále dlící v Irsku, nějak zasáhnout. Poslední pokus skotských jakobitů o odboj, vedený Ewanem Cameronem z Lochielu, byl zlomen v květnu 1690 u Cromdale.

Zajímají Vás dějiny Skotska, bitvy, intriky a spletité události jakobitských povstání? Rádi byste poznali okolnosti, vedoucí k bojům Skotů za obnovu nezávislosti země? Chcete se dozvědět víc o skotských klanech? Máte rádi Skotsko a jeho tradice? Odpovědi i mnoho dalšího naleznete v knize Skotskem po stopách seriálu Cizinka.